Trailspotting: Bikepark Peklák

Od posledního článku tady na webu už uplynulo hodně vody. Například napadl (skoro) sníh a byla zima. Natěšení rideři se snažili nahnat nějakou tu hmotu na nadcházející sezónu, jiní zase jen kvasili doma, pili pivo a věřili, že tělo si zase nějak na jaře zvykne. Na co pak zimní příprava. Ke konci roku nějaký týpek sežral zapařeného netopýra (zdravím všechny konspirátory) a nakazil tím svinstvem celou planetu. Všechno zavřené, závody se odkládají, bikeparky mlčí. I za použití jen částečné kapacity mozku vyplynulo, že jezdit se letos prostě nebude a když, tak někdy na podzim.

Story, kterou si prošel asi každý z nás, takže nemá cenu to omílat furt dokola. Je půlka května a pořadatelé závodů se předhánějí v lepších termínech pro závody, bikeparky jedou a ty které nejedou, chystají nějaké nové věci. My jsme se s naší sestavou vydali protáhnout kosti do pro nás ještě neošahaného bikeparku. Welcome to the next part of the Trailspotting!

Jednoho dne přišel Mara s nápadem na bikepark Peklák. Celkem malý kopec v České Třebové podle internetů sliboval docela dost zábavy, protože místní boys to prý dělají srdcem a snad se tam dá i dost vyblbnout. Trochu nezvykle jsme byli domluvení na přesun do místa vlakem. Trochu se mi nechtělo opouštět pohodlí auta ale trip je trip. V sobotu vstávačka stejně jako do práce a hbitý přejezd v mlze na zastávku. Zatím to moc nevypadalo, ale pleskačka v batohu byla spolehlivým prostředkem proti trudomyslnosti. K všeobecnému překvapení se do vlaku na žádné zastávce nenalodil náš teamový kmet Lukáš, který nereagoval na telefony ani na zprávy. Po hodině od něj přišla do společného chatu zpráva „kurva“.

Ze Zlína vlakem necelé dvě hodiny i s nějakým čekáním v Otrokovicích. Autem podle map zhruba podobě. Z nádraží jsme v areálu byli na kole asi za pět minut a bez bloudění. No areál… velké parkoviště, hospoda a lanovka. K radosti to stačí. V době „krize“ fungovalo výdejní okno, servis i půjčovna kol. Lano na celý den do čtyř stovek, borci vysmátí a neměli problém s platbou kartou. Zatím vše super.

Nahoru tahá kotva, ale bavíme se o docela malém kopci, takže žádná dlouhá jízda. Přiznám se, že z lokality jsem měl lehčí obavy. Přece jen jsme čtrnáct dní před tím byli v Koutech, kde se jezdí z trochu jiné nadmořské výšky Jak se ale ukázalo, i na menší hroudě jde vymyslet spousta zábavy. Oficiálně 7 trailů, jestli počítám správně, z toho dva černé, tři červené a zbytek modrých. Z modrých jsme zkusili Mechovku a Rodeo, které jsme sice brali jako zahřívací, ale rozhodně to nebyla žádná nuda a i zkušenější rider si je užije. Tam se ukáže, kdo umí techniku a kdo jezdí na prase…

Trail Malinovka se ukázal asi jako nejvýživnější. V první půlce boule a rychlé klopky, následuje mocný přescesťák (nevzal jsem si náhradní spodky, takže jsem neskákal) a spodní kořenová pasáž, která se dá namotat podle aktuální hladiny adrenalinu. Fun factor na max.

Další červená sranda je trail Rodeo. Nebylo to žádné chytání býka za rohy, ale skalka v první třetině dokázala potrápit. Někde tam je prý nějaký pověstný Mr. Shit skok, kterému se mi naštěstí podařilo vyhnout. Spodní pasáž je asi nejzábavnější místo celého bikeparku. Úzké zatáčky kolem stromů, palba po kořenech, pak malý gap na sjezdovce a endurová pasáž kolem stromu do posledního dřevěného skoku. Po asi páté jízdě jsme začali jezdit hranu a v tom místě to bylo fakt super.

Někde v půlce kopce je nejfotogeničtější místo z celého kopce. Dřevěný mlýn, ze kterého vedou tři odpaly do hliněného dopadu, za kterým následuje kamenný drop. Na několik pokusů jsme to nějak naskákali, ale na tu největší lavici jsme všichni zásobeni dostatkem pudu sebezáchovy. Zůstala tedy pannou.

Jak se sluší a patří, nejvíc nás zajímaly černé tratě. Jsou to vlastně kratší úseky, které se někde v půli kopce napojují na jiné traily. Trať DH1 jsme zkusili, ale chtělo to víc hecování, na které nebylo tolik času. Naopak druhou černotu jsme najezdili snad ve všech variantách. Trail Drtikol je zkrátka pure enduro a mohl by klidně zapadnout do jakéhokoliv enduro závodu. Horní kousek přes kořeny se láme do dvou prudkých pasáží, pak dřevěný drop a možnost volby cesty přes skalku (lepší varianta), nebo bokem přes… menší skalku. Následuje celkem úzký north shore, ze kterého se mi vždycky zpotil zátylek. Prostě pecka.

Z mého pohledu je bikepark Peklák ideální místo pro cvičení techniky a pro posouvání hranic, hlavně díky možnosti volby velikosti skoků od nejmenších, až po dlouhé lety přes lesní cestu. Traily jdou různě kombinovat, takže zábava na celý den zaručena. Hlad se dá vyřešit na místě, nebo si něco nechat přivézt z města. Je pravda, že odpoledne už bylo na kopci dost lidí. Párkrát jsem se jen vezl ve vláčku a jednou čekal, až si týpek přivolá svého psa, který drtil trail v takovém zápalu, že jsem ho málem rozdrtil já. Každopádně velká pochvala místním kopáčům za to, jak to dělají a jakou pohodu na kopci naladili.

A prý, že v karanténě nebude sranda…

 

 

Napsat komentář