Trailspotting: Blinduro Karolinka

.

Ano ano. Při posledním reportu z posledního závodu Enduroserie jsem psal, že je to poslední závod. Ovšem osud si s náma zase zahrál a nadělil nám ten nejhezčí dárek v podobě podzimního Blindura, tedy závodu na oči. Nejlepší na celé věci byla skutečnost, že se to celé jelo v Karolince, takže asi 70 kilometrů od Zlína. Po sježděné republice během sezóny to byla velmi (opravdu velmi) příjemná změna. Bikepark v Kyčerce a traily na slovenské straně jsme měli najeté už na XC, takže jsme i věděli, do čeho jdeme.

Po prvním odstavci se může celá věc jevit jako pohodové svezení a nezúčastněný by v tuto chvíli mohl zavírat článek. Musím znovu poznamenat, ostatně jako již několikrát, že to zase všechno dopadlo úplně jinak.

Celá akce byla myšlena jako dvoudenní. V praxi to znamenalo sobota tři RZ a nějakých 25 km, neděle čtyři RZ a přísných 40+ kilometrů. V klasické sestavě jsme vyrazili na pohodu, protože cesta nám trvala slabou hodinu i přes rozkopané přilehlé vesnice. Příjemná registračka prolévaná plzeňským pivem a jedním jegrem na kuráž. Obešli jsme velkolepý areál, kde přes klasickou občerstvovačku (slivovica+frgál), servis a další spousty stánků, byl i karavan, kde vychystávali fantastické chilli. Už sobota byla mokřejší. Louky měly tendenci podkopávat kola a v lese se občas našla kaluž s hloubkou až k vidlici. Jedna z nich se stala Marovi osudnou, když do ní na RZ1 naletěl a při obrovských géčkách ho zastavila skoro na místě. Díky blbému přehození mu spadl řetěz, který byl schopný nasadit až po vyklusání nedalekého stoupáku. Do cíle dojel rozladěný a celou dobu jsme ho nemohli dostat z race módu. Už první transfer nám ukázal, že to zase bude sranda. Z Karolinky bylo potřeba se vydrápat až na hřeben a ten je proklatě vysoko. Teplota se držela přesně na té správné hranici, kdy se dalo jet bez bundy, ale bylo potřeba šlapat. Jednička byla podivná motanice lokálního, ne moc doladěného bikeparku a lesních cest. Absolutně mi nepřinášela žádnou radost a místní pověstné zavřené klopenky mě vyloženě …. nebavily. Na dvojku opět jeden z povedenějších transferů, kdy to kolo nešlo už ani tlačit a při škobrtnutí se jedinec svezl o tři kroky zpátky. Příště si přibalím pohorky a pro jistotu mačky. Dvojka se jevila hodně slibně a taky byla, dokud jsem asi sto metrů před cílem neurval přehazovačku a jeden drát v zadním kole. Zkoušel jsem ji trochu vyrovnat, abych alespoň nějak sjel, ale bylo to jen horší. Na kamzíka jsem to seskákal až na poslední dřevěnou lávku a do cíle to dojel na neutrál s nohama do praku.

Borečci mě v cíli zahrnuli otázkami a začali jsme věc řešit. Musím se přiznat, že jsem byl v hodně blbém rozpoložení a chtěl jsem se na to vysrat a sednout si dole na čaj s rumem, v dané situaci pochopitelně bez čaje. Kluci se ale ukázali jako správní hecíři a začali celou věc řešit. Po pár variantách a předělání kola na singlespeed jsme pochopili, že jdeme slepou uličkou. Shoda náhod však nabídla řešení. V cíli bylo servisní depo, v něm vyklidněný mechanik se svatou trpělivostí, který vytáhl z kapsy fungl novou hazku a namontoval mi ji na kolo. Při operaci mého kola se průběžně stíhal věnovat i dalším nešťastníkům, kteří hodlali využít jeho služby. Během toho se do cíle dostavil i Michal Prokop. Vytáhl telefon a kvitoval průběh voleb, které probíhaly současně. Po triumfu výrobce pedálů SPD a agenta Bureše jsme se shodli, že k výsledkům voleb se jistě přihlásí samozvaný islámský stát. Kolečko bylo seštelované a já jsem mohl dál jezdit. Dostal jsem na lístečku načrtnuté číslo s cenou a prý se mám někdy během víkendu hlásit v servisu v areálu. Ten člověk musel mít minimálně týden svatozář.

Trojka byla asi nejhezčí. Startovač nám líčil, kolik lidí mu tam spadlo v první zatáčce, popisoval profil trati a určoval rosný bod. Jestli bylo něco pure enduro, tak RZ3. Rychlejší pasáže na sjezdovce a hrabanka mezi šutrama v lese na kořenech. Celou jízdu bylo co řešit a nikde odpočinková pasáž. Do cíle krátké šlapání na krev po rovině a pod stříškou zkušený pípač. Bylo velmi příjemné do sebe na pár hltů obrátit misku s chilli a vyrazit do vlastní postele jen pár kilometrů od epicentra. Na večer byl nachystaný program v místním KáDéčku, ale ten jsme zazdili.
Trošku mě na celé akci a její propagaci mrzí, jaký humbuk se dělal kolem vzdálenosti místa z Čech. Dokonce kvůli tomu vznikl nový hashtag a byla vyhlášena soutěž o to, kdo to má do Karolinky víc kilometrů. V očích těch, kteří to tentokrát měli blízko a celou sezónu (bavíme se o Enduroserii) za víkend najížděli kolem 1000 km, to bylo hodně úsměvné a řekl bych až zbytečné. Tím se nechci stavět do role nějaké oběti. Přece jenom to děláme dobrovolně a rádi, jen by pořadatelé měli vědět, že sezóna není jen o lidech ze západu republiky, ale že spousta lidí dojíždí i z východní Moravy nebo ze Slovenska.

No a potom přišla neděle (Kdybych to vyprávěl, tak právě v těchto místech by byla dramatická pomlka). Vyráželi jsme o něco dřív, protože čecháčči byli ubytovaní poblíž, takže se v neděli jelo hned od rána. Asi sekundu po tom, co speaker v areálu řekl, že dneska nebude pršet, začalo pršet. A pršelo až do konce. Nejdřív lehce, že ani nemělo cenu nasazovat bundu… „to za chvilu přestane vole, jedem.“ A pak se rozpršelo tak, že ve dvou minutách se z kraťasů a z rukavic staly studené obklady. Transfer na první RZ v neděli, chápej jako 4RZ celkově byl podobný jako výšlap na Dlouhé stráně v Jeseníkách. Kdo zná, tak se jelo z Karolinky na Portáš, 15 kilometrů do kopce asi při 8°C za souvislého deště. Nahoře viditelnost tak na deset metrů a strašná kosa. Kdo se zastavil aby vydechl, zmrznul. Někdy v tom momentě jsem začal vzpomínat, jaké to je dát si teplou sprchu a co znamená suché oblečení. Čtverka a pětka se vlnily po slovenské straně. Upřímně to byly skvělé erzety. Občas technické pasáže, sem tam trochu šlapací, ale dalo se jet i za mizerných podmínek docela svižně. Nemá smysl vypisovat, kolikrát se kdo položil. Asi bych to shrnul tak, že jsme se váleli všichni a Lukáš si vystřihl i učebnicové hodiny. Moje obutí už absolutně nestíhalo pobírat záplavy vody a bahna, takže jsem celou pětku proletěl náhodně kontrolovaným smykem. Jako maják naděje byl v cíli 4 a na začátku 5 rozdělaný oheň, ke kterému jsme se sbíhali jak můry. Musel jsem vždycky k ohni přitáhnout i kolo, abych rozehřál sedlovku tak, že zase začala na transfer fungovat.

DCIM100GOPROG0071235.

Zajímavé bylo pozorovat, jak se setřely rozdíly v barvách a výbavě jednotlivých závodníků. Každý dojížděl do cíle kompletně zbarvený podle povrchu daného trailu a kolo dávno ztratilo své původní tvary. Jediné suché místo široko daleko jsem pozoroval na chladičích nebo pístcích brzd po intenzivnějším brzdění. Transfer na šestku byl, jak my nevojáci říkáme, drill. Před dvěma lety jsem skoro stejnou trasu jel s Lukášem v létě za sucha a byl to tehdy výlet na půl dne. Tentokrát jsme si to střihli durch mokří, zmrzlí a v mém případě hladoví jak Werich v hladomorně. Nikde nikdo, člověk čeká medvěda a narazí na malou blondýnku na celopéru s GoPrem na hlavě, které ujela její skupina. Lukáš neváhal a stal se jejím průvodcem po horách. Transfer nekončil. Po dlouhém stoupání, za doprovodu skučejícího kola jsme vyjeli na hřeben a zase dolů. No do kopce alespoň nebyla zima. V břiše mi kručelo a za každou zatáčkou jsme vyhlíželi občerstvovačku a oheň. No k občerstvovače jsme nakonec nějak dojeli, ale nikde nic nehořelo. Naházel jsem do sebe, počítaje na kila, jednu tyčinku a jeden banán. Stáli jsme tam asi deset minut, které z nás vysály poslední zbytky tepla. Občerstvovači nás informovali, že od rána to už asi třetina lidí vzdala a další velká skupina to zabalila právě na tom místě, kde jsme stáli. Dalo se tudy dostat po asfaltu do civilizace… My jsme však nebyli hloupí a museli jsme to přece dokončit. Co by tomu řekli doma.

Takže zpátky do sedel a na šestku, která byla ještě kus. Mlha byla snad ještě hustější a déšť mi do helmy pořád bubnoval svůj posměšný beat. No šestka byla úplný hell. Nebyl jsem schopný ujet ani pět metrů aniž bych nemusel hasit pád. Nevím, jestli to bylo víc strachem, nebo hladkýma a ztvrdlýma gumama. Při prudkých stoupácích bych taky ocenil funkční sedlovku, ale nedalo se svítit. Konec sezóny a stehna v ohni. O zimě v tu chvíli nemohla být řeč. Dodriftoval jsem do cíle, kde jsem v hloubi duše doufal, že mi seberou čip a řeknou, že sedmička byla zrušena, jak se avizovalo ráno. Nikdo nic neříkal, takže zamáčknout slzu a znova na kopec. Sedlovka se bez ohně ani nehla, takže tlačba až na hřeben. RZ7 byla stejná jako trojka v sobotu. No, stejná. Hrany, o které se dalo opřít vzal čas a kořeny, které v sobotu jen prověřovaly pozornost, se v neděli staly pastí. I tak byla sedmička zase skvělá a ani pád v předposlední zatáčce a sjezd tří metrů po zádech už nemohl změnit fakt, že jsme v cíli.

Poslední závod sezóny a s čistým svědomím tvrdím, že byl i nejtěžší. Nevím, jestli jsme víc bojovali s hlavou, se zimou, nebo se silami. Ani jeden transfer nebyl zadarmo. Podle výsledků to asi polovina lidí nedokončila, což jenom ukázalo, jaký nářez to byl. Lukáš přišel jak na to, takže si s Markem slušně zazávodili a i přes nekomfort, plný byt hlíny, zasrané auto od nosiče po vnitřek a písek v očích, který jsme dostávali ven ještě týden po akci, to stálo za každý metr. Velký dík organizátorům a všem okolo za to, že dělají, co dělají.

 

1 Comment

  1. Martin says: Odpovědět

    Super report, diky kterymu bylo fajn, vratit se v myslenkach (a v kancelari) o necelej mesic zpatky na nedelni transfery.