Trailspotting: Enduro Race Špičák

Poslední závod sezóny a poslední report ze škatulky Enduroserie. Celý podnik mám už v lehkém oparu, protože nikdy nejsem schopný se rozepsat hned po závodě, ale marně lovím vzpomínky asi čtyři týdny dozadu. Naštěstí celé poslední zastavení, které tentokrát proběhlo zase na Šumavě, bylo tak intenzivní a jiné, že mi pár zásadních momentů utkvělo a nezbývá mi, než se o to podělit se světem.
Vzdálenost mezi Zlínem a Špičákem je asi 500 km, takže jsme ráno vyráželi (tradičně) málem za tmy. První změna oproti zažitým postupům bylo, že jsme se odvážili pustit na palubu naší mezikontinentální střely ženu. A hned dvě. Celou sérii se nás naše hezčí polovičky marně ptaly, co že to vlastně děláme za sport, co na tom vidíme a proč kvůli tomu jezdíme tak daleko. Následná dvoudenní rekonvalescence po příjezdu, plná nevrlosti, celkové únavy a ochablých údů, v nich opakovaně zasazovala semínka pochybností a otázek. Proto jsme se rozhodli, že přišel čas je vtáhnout do děje. Bohužel jsme si museli vybrat až poslední a asi nejvzdálenější štaci, díky časové synchronizaci s dovolenýma a tak. Neříkám, že jsme nezapochybovali a neříkali si „Vole, budem je fakt brat?“ Nakonec se ukázalo, že holky nejsou žádné gumy a že je jen tak nějaký zasraný déšť, bahno a 7°C na Šumavě nerozhodí. Což je obdivuhodné, zvlášť když jsem se s tou mojí vrátil den před odjezdem od moře, kde bylo 30°C…

No co říct k cestě. Je to fakt štreka. Z dálnice jsme uhli docela záhy a nasměrovali to skrz malebné jihočeské vesnice, okořeněné občasným traktorem či jiným zemědělským strojem, vyvinuvším rychlost max 30 km/h. Slovo utrpení dostává v tomto případě úplně nový význam. Za mnou se chlastalo ve velkém stylu. Hlavně Ouzo, které jsme dovezli, a samozřejmě Marekparek si neodpustil svou zásobu oblíbených předchlazených pivsonů. Člověk za volantem se v takových chvílích naučí velkému sebeovládání, zvlášť když sám má náběh k patologickému pití. Největší blamáž, ponížení a zdržení celé výpravy mám ale na svědomí já. Už po příletu z dovolené jsem pociťoval nějaký zvláštní pohyb v útrobách. Nepřikládal jsem tomu ale velkou váhu, protože jsem musel vybalovat a následně se pokusit sbalit na enduro. Jo a trochu poladit kolo. Tyto záležitosti jsem s přestávkama dělal dlouho do noci a šel spát docela pozdě…sraz byl 0630 ráno. Celou cestu to šlo, až pár kilometrů před Pískem se o mě začala pokoušet zimnice/horečka a pachuť jak ráno po masivním večírku. V jeden moment se mi začalo zatmívat před očima a hned jsem odstavil káru. Vyběhl jsem ven, čekaje co se bude dít, čti; kudy to přijde. Ani nevím, jak dlouho jsem obcházel kolem auta a naháněl zbytek osazenstva zpátky na sedadla, aby neviděli to, co se hodlám udělat. No dál to líčit nebudu. Nějak jsem to rozdýchal, pevně sevřel igelitku, sedl na sedadlo spolujezdce a razili jsme dál. Lukáš to hbitě odřídil až na místo.

Měli jsme bydlet v chatě Čertova chata. Nebo tak nějak… Jedno zbloudění a stáli jsme před ní. Následující řádky nejsou vyňaty z žádného scénáře nebo knihy.
Parta mladých lidí jede strávit dovolenou na horské chatě. Po dlouhé a únavné cestě, kdy někteří z nich trpěli bolestmi a halucinacemi, ať už díky omamným látkám, anebo od žaludku, všichni dorazí v pořádku. Místo hotelu plného bikerů a jejich doprovodu, je přivítá osamělý dřevěný dům a prázdné parkoviště. Odvážnější ze skupiny se vydají podívat blíž. Ostrý vítr se zakusuje do jejich tváří a vyhání z nich poslední zbytky klidu. Přední dveře jsou otevřené, avšak za nimi je jen prázdná recepce a místo pozdravu recepčního se ozývá jen skučení meluzíny. Přátelé si vymění nejisté pohledy a pokračují chodbou dál, do útrob stavení. Další zavřené dveře. Co jen bude za nimi? Jsme ve správné chatě? Bude tam bar? Nebo Jack Nicholson? Samé otázky. Muži pomalu otevírají dveře a vstupují do další prázdné potemnělé místnosti, plné židlí, stolů a …tepla z plápolajícího ohně v krbu. „Tady se muselo stát něco strašného,“ říká jeden z nich a už bere za kliku od východu, když se ve dveřích objeví člověk v montérkách a se sekerou.

Zhruba tak nějak jsme se ubytovávali. Týpek se ukázal být místním správcem nebo co a ptal se nás, jestli se teda jdeme ubytovat. Ovšem místo p. Zelenky očekával výpravu objednanou pod jiným příjmením. V momentě, kdy mu p. Zelenka řekl, že je p. Zelenka a ne p. XY, začal kolotoč zmateného pobíhání (sekera odložena), posílání nás pryč a strachování se, co tomu řekne šéf, imrvére sledující kamery. Nakonec jsme nějak dostali tři pokoje a borec si šel dál štípat (doufám) dřevo. Pomohl jsem střelcům ještě sundat kola z auta a o Marův (zasraný) napínák řetězu jsem si rozřízl ruku. Když jsem se potom bavil s tím týpkem v montérkách, nebyl schopný se mi dívat do očí, ale sledoval, jak mi z ruky kape krev na dlažbu. Byl jsem přejetý jak hovno, takže jsem hned zalehl a borci s holkama jeli trénovat na kopec. V tuto chvíli, ač nerad, musím předat pero Marovi, protože moje sobota byla ve znamení klepání kosy na pokoji, spánku a večer u filmu Slečna Drsňák na TV Nova.

…Představovat se nebudu, znáte mě z pohádek o Mokré Lišce…
Nuže.
Nechali jsme Juru chrápat a jeli jsme s Lukášem najíždět tratě. Baby se šly projít na kopec, že se potkáme na prologu. Šok jsme zažili hned zkraje, když jsme po celém areálu hledali stan Fox, marně. Foxgirl by asi stejně byla navlečená, ale tradiční kafčo by v takové zimě rozhodně bodlo. Mimo tuto smutnou skutečnost tréning probíhal standardně. Většinou lanem na kopec, zapnout Gopro (ať si pacient zčekne nástrahy tratě aspoň virtuálně, kdyby se přecejen rozhodl startovat), opatrná najížděčka, protože to klouzalo jak namydlené a místa, kterých jsme se báli, jsme nejdřív očíhli a pak vědecky vybrali stopu. Lukáš na to šel chytře, někdy si musel dokonce lehnout (foto), aby našel ten správný stajl. Plán trenálu narušili vlekaři (on to nebyl vlek, sedačka připomínala řetízkáč, který držela pokupě jen tučná vrstva stříbřenky), kterým se nelíbil náš pozdní příjezd v 16:01, protože v 16:00 končí. Takže na poslední krpál po svých, jakoby jsme toho ještě měli vyšlápnuto málo. Naštěstí na trénink prologu jela kotva nonstop. Lupli jsme ho asi 5x a nervózně čekali na start.  Trošku jsem doufal, že se dá Jiří na prolog do kupy, bývá to pokaždé velká prdel (byla), Klára, jeho ošetřovatelka a životní partnerka, byla jiného názoru.

Soubor_000

Menší chaos zavládl na ostrém startu, kde si rideři  přijížděli na start, jak se jim zachtělo a né podle čísel. Jeden z favoritů závodu asi nechtěl jet až po tmě (jelo se v obráceném pořadí) a napálil to ještě za světla. Na dřevěném odpalu to ale poslal trošku víc a ne málo se vyndal. Jestli nasral předbíháním karmu se nedozvíme, ale snad se dá koleno dohromady.

.
Takže konečně jedem. Zmrzlý jak hovno nedávám první hliněnou lavici, dřevěné odpaly už jo, když máme ty naše fanynky někde u tratě. Lukinko letěl jak kameň a v cíli oba sklízíme slova chvály. Větší radost nám dělá zpráva, že Jura se na pokoji dochrápal a zítra pojede! Žel bohu, s pentlí za vynechání prologu. O jednoho aspiranta na bednu míň.
U stolu v místní špičkové pizzerii řešíme taktiku na neděli. Na kluzké kořeny se moc necítíme, a že jich na Špičáku bylo. Na kuráž fasujem 3 petky čepovaného, o které se rádi podělíme s Jurou na cimře…

Pacholci navečer dotáhli pár litrů dobře načepovaného (přenosného) piva, které mě po celodenním vegetování vrátilo do hry. Dokonce mi poskytli dramatické záběry z té grotesky na kopci, takže jsem zhruba věděl, kde číhají největší pekla.

V neděli, při vstávání, už místy svítilo slunce a svět se zdál najednou krásnější. Hodili jsme se do gala a vystřelili do areálu, který byl od psycho chaty asi půl kilometru. Trošku mě trápilo, že na mě po dni bez jídla nešel hlad, a tak jsem do sebe na sílu nalil redbulla na nějakou spešl tyčinku. …Jako že se uvidí. Areál byl, jak je napsáno někde výše, celkem očesaný. Chyběla mi klasická motivační muzika, protože punk is not dead! a v kolektívu tolik oblíbené Fox kafe. Zase se jelo opačné pořadí, což se jak doufám, příští rok uchytí na více štacích. Pro nás to vždycky znamená příznivější startovní čas. Na transferech jsem měl ze začátku problém a prvních pár metrů jsem na patře cítil veškerý obsah poloprázdného žaludku. Celkem mi dodalo, když jsem se podíval na Lukáše, který se tvářil, že taky každou chvíli vrhne. Za chvilku se všechno vrátilo do olrajtu a na jedničku jsme celkem s přehledem vystřelili. Erzety, až na poslední, která byla čistě bikeparková, si byly hodně podobné. Mokrý les, ne moc prudký a tlusté mokré kořeny, ideálně dva za sebou. Jakože když vychytáš přední, tak zadní kolo ti uklouzne na druhém… Něco mezi Koutama a Morávkou (ne tak hezké samozřejmě).


Jelikož jsem, díky přísnému přídělu času ze včerejška, přestal řešit nějaké závodění, jelo se mi tak nějak lehce. Poprvé jsem si zkusil závod na slepáka a když to člověk pošle do pohody, tak se to dá sjet i bez opouštění kola. Kolečko na tom shitu, i přes sjeté pneumatiky (konec sezóny ne? naco nové ne?), drželo a nějak jsem proklouzal až do třetí erzety, při které začalo mocně pršet. Opět musím vypíchnout nezdolnost našeho support teamu. Holky fandily nejvíc a nejvíc nahlas. Trošku jsem se bál, ať si nestoupnou na nějaké vyhrocené místo, kde hrozí crash. To se jim dařilo až do čtverky, kdy si vybraly nejdramatičtější flek z celého preteku. Až pak nám líčily, jak tam jiní borci padali na všechny strany a tahali kola z roští. Čtverka mě trošku nasrala z mnohem prostějšího důvodu. Jsem se na začátku, a pak ještě někde v půlce ztratil. Myslel jsem, že to je díky mému soukromému blinduru, ale nebyl jsem prý sám. A taky tam v jednom místě páska podivně vlála ve větru, místo aby ukazovala zmateným závodníkům směr.

Celou sérii jsem si říkal, jak při posledním pojednání napíšu nějakou děkovačku, trošku to poplácám po ramenech a zatahám za fusekli. Přátelé, tak tady to je. Nejdřív musím poděkovat mým bratrům ve víře, kteří se se mnou neohroženě pouštěli do takových zvěrstev a obětovali tomu hodně času a materiálu. Občas to bolelo, občas hodně, ale vždycky to bylo super. Zážitků a známých zase přibylo. Musím ocenit, s jakou vervou se Lukáš zhostil nevděčné práce obvolávání ubytoven a chat, kde jsme mohli vždycky za rozumný peníz složit hlavu. Marovi za super dresy které stvořil, Víťovi, který mi dovolil se každý měsíc vyzvracet na jeho stránky a taky našim lesním ženám, které jsme ustavičně opouštěli, vracejíce se nepoužitelní. Taky velký dík patří všem, co mají odvahu si moje slohové útvary ustavičně číst (zvlášť toto. Delší to snad nikdy nebylo… sorry jako).

Enduroserie je fajn. Můžu doporučit…

Peace