Trailspotting: Enduro Race Zadov

Po dvou týdnech od posledního endura v Zadově, to je na Šumavě, jsem se konečně dokopal k sepsání klasických lží a polopravd o našem závodění. Je potřeba plnit závazky vůči sponzorovi. Zadov, jak se ze začátku zdál jako malý kopec s krátkou lanovkou, se nakonec ukázal jako divoká bestie, kterou není dobré podcenit. O tom ale níže. Každopádně naše kola, těla ale i duše, si odnesly zase pár škrábanců navíc.

Tentokrát jsme ze Zlína vyráželi o hodinu dřív, než už jsem si stihl zvyknout. Takže v 6 naheftování kol na auto a start směrem na Kroměříž, kde jsme nezvykle brali čtvrtého člena, Lukášova bráchu Davida. Cesta už zkušeně za pomoci Waze a pár piv ubíhala jak nic a za chvíli jsme byli v místě. Ubytovačka ve Švehlíkově chatě…mimochodem ideální noclehárna se snídaní bohatou jak pro smečku trýzněných vlků a samoobsluhou v podobě několika bas Braníků za 15,- No nedej si jich večer pár. Takže ubytování, provedení základních potřeb na toaletě a v již (už tak oblíbené) samoobsluze a přesun autem k areálu. Největší výhoda menšího bikeparku spočívá v tom, že při tréninku si všechny RZ najedeš celkem rychle a navíc nahoru je to vždycky lanovkou. První mrzutost padla na Davida, který si půjčoval kolo na místě. Zjistil, že bajk který mu crew ze Specialized s důvěrou a proti podpisu zapůjčila, má moc velký rám, takže na něm seděl jak na koze. Ale co, zkusíme to. Na laně celkem kolona, a aby ne. Přijeli jsme kolem 13 hodiny a to se akorát všichni vrací z oběda, posilněni kafem, nebo jiným napružovákem… podle chuti.
Před týmem borců, nahazujících kola na lanovku dodatečně smekám a ohýbám svůj hřbet ve stylu Ivana, ve známé ruské taškařici. U lana pokaždé stáli minimálně tři a bez jakéhokoliv přikreslování ti vytrhávali kolo z rukou, nasazujíce ho zprudka na sedačku. Kolikrát se stalo, že kolo bylo na kopci o tři borce dřív než já a nahroceně čekalo opřené o budku obsluhovače u hlavního panelu. Na lase se dalo jezdit i po dvou, po třech, takže se jedinec na sedačce nenudil a nemusel zbytečně pořvávat na ostatní, usazené na lavicích před a za sebou.

Tak zkusíme jedničku. Je nejblíž, nejkratší a třeba to bude zívačka. K popisu RZ1 mi postačí pár hesel; pumptrack, makadam, drop (skok do klopenky), drop2 (skok do pařízků) a velice oblíbené pády do neznáma bez brzd, protože s brzdama si dole dáš OTB. No na první rozhýbání se to byla celkem dřina. Na několika místech jsem potřeboval zastavit, odložit kolo a podívat se přes hranu, co tam dole vlastně je. Pak už se to dalo. Nicméně dole u lanovky jsme byli všichni zařezaní jak prd ve zdi. Největší drop jsme raději přenechali zkušenějším kusům a raději vždy volili boční lajnu, která ale taky nebyla úplně gratis. Po první a docela tragické jízdě se o mě pokoušela panická ataka, že to se mnou tímto stylem půjde dál a budu celý závod vyklepaný jak startka. Naštěstí jsem takové mravenčení neměl sám, jak se mi svěřili mí team mates. David na velkém rámu vysloveně trpěl a po tréninku kolo vrátil, aby se při závodě zhostil role hecíře, postávajícího na slunci před občerstvovanou. Taky za víkend nachytal nejvíc bronzu.

Pokračovali jsme trojkou, protože RZ 2 a 4 startovaly o kus dál. Trojka a pětka mi celkem splývají. Šlo o motanici na sjezdovkách a lesících, které je rozdělovaly. 3. začínala přejezdem jakéhosi betonového kvádru, ze kterého vedly dvě lávky. Jedna hodně napřísno dolů a druhá, možná o něco delší, do pohody. Největší zhovadilostí celého víkendu mi přišlo místo, kde se v plné rychlosti letí do lesa, těsně pod smrkovou větví a následuje asi třímetrová stěna, která se dá jaksi sjet. No trošku mi bylo líto nahecovaných borců, nebo těch, kteří jeli závod naslepo a napálili to tam v předtuše pohodového bikeparku. Celá záležitost se dala celkem obloukem objet, ale jak jsme se shodli (stálo nás na okraji asi osm), rychlejší bude to objet, než se spoléhat na to že to nějak dám a nakonec se budu půl minuty sbírat ze země a vykašlávat hlínu. Lukáš to zná. Už ví, že má zavřít pusu.
Pětka, jak už bylo vzpomenuto, byla hodně podobná, avšak bez takové pasti. Na začátku se zubily dva rockgardeny ale po najetí je šlo absolvovat celkem s lehkostí. Každopádně pěkné poježdění, střídavě na hrabance, na trávě a mezi kameny.

RZ 2 a 4 byly naprostý top. Bylo potřeba si k nim od lana ještě kousek dojet, ale nebylo to žádné drama. Nebojím se říct, že to byly jedny z nejhezčích tratí, co jsem viděl. A že jsem jich moc neviděl (:-/). Jehličnatý les střídal louku, jeden skůček bez možnosti posrávací objížďky a na čtverce jízda po staré kamenné zdi na louce. No pecka. Všechno to bylo dost technické a v některých místech docela zápas s hlavou.

Za celý víkend jsme sjeli celkem šest měřených úseků. V sobotu večer probíhal první. V době, kdy na jiných závodech objednáváme druhé pivo v přilehlém restauračním zařízení, jsme na Zadově tlačili kola do sjezdovky na večerní prolog, který se jel v nějaké staré bobové dráze. Každý doma posbíral veškeré svítilny a čelovky co našel a kurtoval to na kolo a helmu. Startovalo se odzadu, takže my jsme razili ještě celkem za světla. Kolem trati se večer pohybovalo docela dost diváctva, stejně jak v neděli, což je vždycky super. Prolog byla hodně rychlá záležitost a dala se poslat celkem bez přemýšlení. Až na pár šutrů a jednoho místa, kde jsem si nebyl jistý kudy. Dole už naskakovaly jména s aktuálním pořadím na světelné tabuli a člověk si připadal jak king, když se tam objevil. Odjeto bylo celkem záhy a pak začala slibovaná a tolik propíraná afterparty. Nebo by se dalo říct beforeparty. Se startovním číslem se rozdával kouzelný zlatý náramek, který nositeli zaručoval špekáček a přísun piva, dokud teklo. A že teklo. Oproti jiným zastávkám série, kde se po sedmé hodině po opuštěném areálu prohání maximálně vítr, na Zadově rozdělali oheň, na kterém si každý mohl opéct přidělený špekáček a vyslópat u toho pivo. Posedali jsme kolem vatry a bylo to hodně epické. Nevím, jestli ještě někdy budu opékat špekáček s Michalem Prokopem… Sedělo se dlouho a taky se cosi vypilo. Pak jsme ještě stihli něco polknout na pokoji a začali se bát ranní kocoviny.

A že byla. Já jsem naštěstí vyvázl asi nejlíp a měl jsem jenom hrozné sušení. Naštěstí paní domácí připravila velkolepou snídani a ta vlastně sehrála klíčovou úlohu v celém enduru. Poslední zbytky draka bezpečně zahnal první transfer ke startu. Neděle se už jela bez lanovky, takže všechno poctivě našlapáno. RZ1 se už jevila jako stará známá, protože v sobotu jsme si ji stihli střihnout ještě jednou, aby bylo mezi námi a ní jasno. Nemůžu mluvit za ostatní, ale celý závod se mi jelo lehce, kolo jenom hrálo a ani to moc nebolelo. Průběžné výsledky samozřejmě nevíš, ale pocit byl dost dobrý. Teda až do čtverky, kdy jsem na tom kamenitém poli dostal defekt předního kola. Po dlouhé době (vlastně možná poprvé) jsem pocítil hořkost zklamání z prodaného závodu. Ale co, po asi třech sekundách přemýšlení, jestli opravit nebo to doklusat, jsem sundal brýle a jal se utíkat z kopce, veden kolem. Člověk si až při takovém track runu uvědomí, že některé postupy jsou jednodušší sjet než sejít. Docela mě to zjištění pobavilo, když jsem některé pasáže napůl slézal a napůl jel po zadku a kolo mě přitom tlouklo do hlavy. No nějak jsem se skutálel až do cíle, kde už seděli Marek s Lukášem a nudili se. Když jsem pak řešil defekt a viděl i jiné řízky, jak dojíždějí, nebo donášejí kolo na zádech, bylo to pro mě jaksi uklidňující. RZ4 byla každopádně zakletá, protože Marek se asi deset metrů od mého defektního místa odporoučel přes řídítka do listí. Vznikla z toho docela vystihující fotka, viz níže. Nicméně psychika je svinstvo a já jsem po této příhodě už trochu rezignoval. Asi i trochu proto, že na nejdelší výšlap na RZ5 už skoro nebyly síly a počasí se z prádelny stalo výhní. Pětku jsem totálně prodal. Jednak mi zase spadl řetěz a jednou jsem jakýmsi způsobem opustil kolo na rovné cestě. Od té doby jsem se jenom těšil na konec.

V cíli ale všechno opadlo. Všechno jsme to dali, nerozbili sebe ani kola a časově byli zase lepší než minule. Další poježdění nás čeká v Jeseníkách, kam to konečně nemáme přes celou republiku a pro mě je to srdcová záležitost. No uvidíme…

Peace