Trailspotting: Blinduro fall 2018

Při vzpomínce na předchozí ročník podzimního Blindura se mi vybavují jen tři slova. Zima, bahno a déšť. Po absolvování poslední erzety jsem byl skálopevně přesvědčen, že do dalšího ročníku se už nepřihlásím, prodám kolo a helmu hodím z okna jedoucího vozu. No startovné na rok 2018 jsme sice kupovali hned po otevření registrace, všechno to však bylo s velkým otazníkem. „Jestli bude pršet, (zima, hnusně) tak nejedu. Do poslední chvíle jsme sledovali vývoj počasí a dalo by se říct, že z každého z nás se za krátkou dobu stal meteorolog amatér. Nakonec se víkend 20. – 21.10.2018 přiblížil a nebylo návratu. Ztráta času? To rozhodně ne…

Než začnu popisovat zápolení v Beskydech, musím nejdřív přivítat v teamu dalšího nadějného střelce Jirku, který neváhal odlehčit svým úsporám, koupil lehké polozávodní kolo a začal od endura v Liberci jezdit s námi. Smekám před jeho zápalem a pokorou, se kterými do rozjetého vlaku nastoupil. S nulovými zkušenostmi to tam začal posílat hodně na divoko a nevzdává to i přes nemalé crashe.

Zpět ale k Blinduru. Tatíci zakladatelé Michal Prokop a Zdeněk Pól vytvořili pro nás zcela nový koncept závodění, tzv. (ne)závod na oči. Jede se sedm erzet ve dvou dnech bez předchozího tréninku, takže podmínky pro všechny stejné v tom smyslu, že není potřeba brát si v jobu volno, abys mohl v sobotu začít hoblovat tratě hned z rána. Volba lokality v Karolince byla pro nás opět víc než příznivá, takže odpadlo vstávání před pátou a následný pětihodinový přesun do pohoří na jiném konci republiky.

Za dva roky obrážení enduroserie jsme vychytali grif jak co nejrychleji naházet kola na auto a jak s geometrickou přesností nacpat kufr, aniž by někdo brečel, že má pod nohama něčí batoh. Cesta do Mekky místního ježdění trvá ze Zlína nějakých 45 minut. Za přítomnosti dvou semaforů v přilehlých obcích s nelítostným intervalem a díky mistrům volantu, kteří nechápou smysl svislého dopravního značení, to bylo asi o půl hodiny navíc. V takových chvílích je skutečně očividné, že řidičák dneska dostane opravdu … každý.

VELkou poklonu musím opět složit před celým areálem a zázemím vůbec. Od hlavního sponzora Caterpillar, nabízejícího své nerozbitné telefony s možností registrace do soutěže o jeden jejich výrobek, přes vynikající nezávislý servis, až po místního dealera aut Kia, který ne nebál zapůjčit své předváděcí auta jako Blinduro shuttle. Nevím, jak to fungovalo v praxi, ale nápad s kyvadlovým odvozem diváků k tratím erzet se mi zdál jako něco, co celou akci pozvedlo na další úroveň.

Naše skupina startovala na hladko v 13:30. Stihli jsme vydatný oběd v hospodě pod sjezdovkou a v klidu se nachystat (použít dosud voňavé kadiboudy). Transfery byly zase hodně do kopce, ale v porovnání s minulým rokem to byla vlastně balada. Hodně tlačenky, zato v malebném, ba přímo katalogovém prostředí Beskyd. Počasí nic moc ale důležité bylo, že nepršelo. Protože déšť byl ten víkend největší strašák. Na sobotu jsme měli připravené tři, v neděli čtyři RZ s tím, že žádná se nebude opakovat. Musím říct, že oproti loňsku tomu tak opravdu bylo. Jednička byla skoro celá hrabanková, ostré zavíračky kolem stromů a hodně z kopce. Tak jestli měla první erzeta ukázat, jak to bude probíhat celý víkend, povedlo se. Dole jsme si trošku posteskli, jak jsme to od Liberce zapomněli a oprášili Martina, který se zase neovládl a mocímermo musel vyzkoušet místní. Dvojka startovala někde v lese nad Kyčerkou a končila místním bikeparkem. Pro nás známé prostředí, takže poslední kořenovou nálož a skok u lanovky jsem si náležitě užil. Jako doma. Na trojku jsme si všichni trochu brousili zuby, protože se zdálo, že končí a začíná na stejných místech jako loni. A taky že jo. Jen ta pověstná odkloněná zatáčka na sjezdovce, která je mimochodem vidět z areálu a kterou jsem vloni sjel celou elegantně po zádech, byla letos vypáskovaná o něco víc do příjemna. Jedna z nejpovedenějších technicky nejrozmanitějších RZ závodu, kde se střídá palba po louce s ryze sjezdovými pasážemi. Dole pak dupačka do kluzké levé pod RedBull oblouk a píp, cíl.

V cíli špičkový servis v podobě spíkra bez mikrofonu, však s tácem panáků slivovice v ruce. Umístění celých závodů nám vyhovovalo i v té chvíli, kdy se mnozí odebírali do ubytování a my do vlastních postelí. Když mi budík nahlásil, že budu moct spát devět hodin, radostí jsem málem neusnul.

Druhý den bylo poněkud lezivo. Teplota klesla o dva stupně, takže jsme byli na nějakých 6°C. To napravila další vrstva spodního oblečení a bylo dobře. Hlavně že pořád ještě nepršelo! Nějaké slabé mžení ve mně zasadilo semínko pochybností nad sjízdností některých kořenových anakond, ale v lese bylo sucho, až prašno. Čtverka byla nahrabaná komplet v lese, a i když startovala jako sobotní jednička, zničehonic jsem jel úplně nový trail. Bomba. Náročnější na hlavu a ten, komu nevyšla spodní zatáčka do úplného záporu, nasbíral pár sekund do celkového pořadí. Zlatý hřeb celého Blindura přišel v podobě RZ5. Začátek příjemný, spíš do pohody, pak přejezd cesty a poslední půlka nejtechničtější pasáž mezi balvanama jako na RYS Wales. Část po kamenech mezi stromy „před fotografem“ se stala legendou už v občerstvovačce po RZ. Prý tam popadalo hodně lidí, já jsem sebou plácl až za fotografem. Škoda, že po závodě pětka zpátky splynula s okolním prostředím. Dal bych si ji hned znovu (a lépe). Při RZ6 jsem si vzpomněl na loňský závod, kdy jsem na starých pláštích skoro celou lajnu jel po prdeli, nebo lovil kolo z křoví. Tentokrát byla nejenom sjízdná, ale i zábavná. Místo za červeným vykřičníkem, kdy borec nevědomky dropne do jakési díry a ta ho hned pošle do protějšího břehu, bylo prostě kouzelné. Šestka končila moc pěknou namotávkou vedle sjezdovky na Kyčerce, která mi trochu připomněla enduro v Koutech. Poslední, sedmička, byla hodně podobná trojce v sobotu, nicméně v jednu chvíli nás vedla ne vpravo do lesa, ale nalevo od sjezdovky. Řekl bych, že v této variantě byla ještě o něco zajímavější a v místě, kdy se křížila louka do břízového lesíka a odtud vedl padák o tři metry níž do rozmočeného rygólu zakončeného ostrou pravou, jsem říhal blahem a málem za jízdy tleskal organizátorům. Ke konci bylo u trati víc a víc lidí, takže poslední pasáž trochu agresivněji a dole nahecovaně do cíle.

Podzimní Blinduro byl pojezd jak se sluší a patří. Smekám pomyslnou čepici před organizátory a všemi, co za super víkendem mají svůj díl viny. Každá trať byla svým způsobem specifická a originální. Věčná škoda všech zahrabaných trailů. Musí to tak být. Marně jsem hledal jakoukoliv vadu, ale možná i díky srovnání s loňským rokem, kdy jsme si sahali na dno sil, jsem žádnou nenašel. Blinduro je jako celek drsný (ne)závod a tak by to mělo zůstat.

@jiri.no2

@maracizmar

@martinomelka

@jirkacizmar