Trailspotting: Blinduro Podzim 2019

„Proč ten sport děláte? To je šílené.“
„Blinduro je ještě trochu něco jiného.“
„Jo? V čem?“
„Jede se to na oči. To jako bez tréninku.“
„Vy jste blázni…“

Už ani nevím, kolikrát jsem absolvoval takový rozhovor s člověkem, pro kterého je ježdění na kole buďto mimořádně odporná záležitost, nebo kratochvíle na jeden den o prázdninách s rodinkou někde u rybníka v kempu. Třetí rok se konalo podzimní blinduro a já jsem se po třetí, tentokrát bez váhání, přihlásil. O tom, jaká byla nová lokalita, kolik piv a kilometrů jsme udělali a jak jsme se ztratili na konci světa, si povíme v letošním posledním závodním reportu.

Po velice kladných zkušenostech z posledních dvou podzimů jsme s přihlášením neváhali a stylem – shut up and take my money – jsme se registrovali i do letošního blindura, které se mělo konat na jiném místě než doposud. Navíc informace, že se to celé odehraje na pomezí Jeseníků, pro nás byla víc než příjemná. Ty návraty v neděli po závodech jsou jednodušší, když v autě nesedíš čtyři, ale jen dvě hodiny. Ale k věci. Posádka byla díky jednomu blbému kreši v Koutech očesána na dva kusy. Tedy já a Lukinko. Ten si nechal zgenerálkovat svůj zánovní Pike a udělal tak ze svého Stumpjumpera odjištěný granát. Já jsem byl naopak, po několikanásobném defektu v Rakousku, nucen jet vzadu na duši. A to vždycky zavání průserem.

Ubytování zajištěno přímo v areálu Skibukovka s luxusním výhledem přímo na jitrnici Kellys a RedBull saura. Lokalita nemohla být lepší. Příjezd už v pátek naznačoval, že se stihneme aklimatizovat lokálními plody. No, ukázalo se, že tři dvanáctistupňové Keprníky budou ten večer akorát. I tak jsme šli spát celkem zvesela. Sobota a první závodní den. Někdy dopoledne proběhl riders meeting a pak pomalu chystačka na start v 12:50. Nachystal jsem se kávou, pivem a čtyřma párkama (a to se hlídám).

 

Při prvním transferu jsem se začal trochu ošívat. Docela dlouho a dost do kopce, potom tlačba přes louku do mlhy, kde přibližný směr udávala pouze modrá šipka a siluety borců, tlačících před námi. Nějaký strečink před RZ1 byl v tu chvíli zbytečný. Na blinduru je tolik krásné právě to, že opravdu nevíš, kam jedeš. Mě navíc chybí odvaha to do těch neznámých míst vyslat jaksepatří naslepo a čekat (možná věřit) že si s tím kolo (možná skill) poradí. Jednička dovedla hned ze startu potrápit, ale byla to nádhera. Krásně zhutnělá rychlá hrabanka a ostré zatáčky, které nutily brzdit, takže nehrozil přepal z náhodného srázu a podobně. Přefouklým zadním kolem jsem počítal každý slizký kořen, ale statečně jsem se bránil upuštění z obavy dalšího defektu. Letos už stačilo. Nějaká ta krizovka před fotografem, která nakonec na fotce vypadá docela dobře a cíl. Pro zahřátí stačilo. Za cílem se to vždycky srocuje a všichni sypou zážitky. Ti co mlčí většinou ani nemusí nic říkat, protože je prozradí loket nebo záda od hlíny.

 

Na dvojku jsme šlapali po stejných serpentýnách jako na jedničku, jen to bylo o něco dál a horší cesta… V mlze se objevil startovací stan s promrzlou startérkou, která nás svým medovým: „Pojď, pojď, pojď,“ posílala do tratě. Dvojka byl už docela hardcore. Úvodní pasáž po lesní cestě mě naladila na pohodový sjezd, který se s červenou šipkou, ukazující někam mezi kosodřevinu, změnil v zápas s býkem. Následovalo asi 50m (?) jízdy mezi nízkýma stromečkama v borůvčí, které pod koly šustilo jako kartáč a vůbec nejelo. Klobouk dolů, člověk musí mít něco nakopáno, aby smotal takovou trať. Tu potom přetínala lesní cesta a za ní se to docela rozjelo. Sklon se zvětšil, přibylo kořenů a taky tlačících riderů, kteří byli mnohdy rychlejší než borci na kolech. Ke konci dost technické pasáže, a konec zase 45° sklon a ostře vlevo do cíle. Lahoda. Lukáš dojel rozmrzelý a bědoval nad svým výkonem. Padaly hlášky, že to kolo spíš tlačil, než aby na něm jel a do toho sprosté slova.

 

Na trojku jsme se prodírali jehličnatou džunglí a docela jsme si šlápli. Transfer ale skončil dřív, než začal vadit. RZ3 byla vyloženě za odměnu. Po náletu do hrabanky se najednou objevila klopenka, skok, dřevěná lávka… Vypadalo to jako pozůstatek starého trailu, takže nervozita z neznáma na chvíli opadla a dalo se to docela prášit. Trail, který po chvíli zmizel, nahradila úžasná lesní pěšina po spadaném listí, přes nějaké boule, které se daly propumpovat a vůbec nezpomalovaly. Trojka končila v areálu, takže kolem trati čím dál víc diváků, což je vždycky super. Finální palba (ne v mém případě) po mokré louce a trochu urbanu s cílem v jakémsi betonovém průjezdu. Všichni vysmátí, lepší RZ na konec dne dát nemohli.

V areálu 4x funkční plnohodnotná vapka (ne jen hadice s tekoucí vodou, nebo vůbec nic), takže fronty minimální. V cíli prvního dne jsme byli někdy před čtvrtou a v nohách příjemných cca 20 km. Brzká večeře zase přímo v areálu, tentokrát jsme ale stihli těch piv udělat víc. V propozicích bylo jasně dáno, že hospoda zavírá v osm. Myslím, že reálně poslední pivo jsme dostali někde kolem jedenácté a pak ještě jedno do skla na pokoj.

Ráno to bylo celkem cítit, ale ne tak v žaludku jako později v nohách do kopce. Počasí se zdálo být o něco lepší než v neděli, jen ten mrak pořád seděl na vrcholku kopce. Když vzpomenu na první blinduro v Karolince, tohle bylo oproti tomu, co se počasí týče, jako dovolená u moře. Nedělní čtverka byla hodně podobná sobotní dvojce, jen s tím rozdílem, že tudy mezi tím projelo 400 lidí. Na RZ4 jsem se hodně natrápil a jak jsem mírná povaha, docela jsem si zakurvoval. Hrany úplně urvané a kořenů jakoby přibylo. Pětka celkem na pohodu a dost krátká. Pak se ale začalo hodně jezdit. Transfery na RZ6 a 7 byly putování po jesenických vrších. Někde v půlce přejezdu ke druhému kopci byla opět bohatá občerstvovačka (žádné nejlevnější tyčinky z Kaufu). Ochucený birell se ukázal jako nejlepší zabiják žízně a chleba se sádlem zase jako ideální doplnění paliva. Od občerstvovačky hodně do kopce k rozhledně a za ní start do šestky. Ta byla hodně zábavná, jen tak lehce vyhráblá do hlíny. Dala se docela prášit a konečně se na ní objevila kláda, kterou Michal Prokop sdílel na instagramu a na kterou jsme se všichni těšili. Jo a za ní byla ještě jedna… Tu jsem taky přenášel.

 

Na posledním transferu přišla krize. Nejdřív se jelo místní vískou, celkem fotogenické prostředí, než se idylka změnila v podivnou osadu, kde má každý u baráku rozebrané minimálně dvě auta na zahradě bordel jak po výbuchu. Povedlo se nám minout odbočku z hlavní cesty na transfer, protože v místech, kde byla cedule s šipkou, stál týpek s vizáží ukrajinského nájemného vraha. Loupal po nás okem, takže jsme přišlápli a rychle pryč od něj. Asi po kilometru do kopce jsme zjistili, že dlouho nebyl žádný fáborek, natož člověk na kole. Samozřejmě jsme už byli na vrcholu kopce, který jsme teda museli sjet a následně znovu vystoupat po transferu. Krize se začínala prohlubovat a nepomáhaly ani shoty koncentrované energie z občerstvovačky, u kterých jsme stoprocentně překonali doporučené denní dávkování. Dokonce i Lukinko, který je známý vrchař, musel zastavit a sbírat síly. Dva dny závodění a pár piv si vybíraly daň. Na startu RZ7 jsem si maloval, že se jenom povezu a dole se svalím do trávy. Trudomyslnost se ale rozplynula s prvním metrem poslední stage. Zase hodně rychlá záležitost, technická tak akorát a hodně lidí podél trati, kteří dovedou vlít život do svalů. V první polovině jsem bojoval s únavou, ale od první skupinky diváků jsem byl zpátky ve hře. V cíli už z dálky pípač volal, ať brzdím a pak ostře vlevo. Poslechl jsem ho a vyšlo to. Píp a bylo po všem.

Zpátky do areálu se ještě konalo mírné stoupání, ale po celém víkendu to už byla sranda. Než dorazila poslední skupina, stihli jsme se ještě osprchovat a sbalit. Potom zatleskat těm nejrychlejším, počkat až v tombole zase nevyvolají tvoje číslo a domů.

Jsem strašně rád, že letošní podzimní blinduro nijak nesnížilo laťku, nastavenou hodně vysoko před dvěma lety. Za mě skvěle zvládnutá organizace, trasy, občerstvovačka, servisní zázemí, mytí kol a věci okolo jako například vytištěné fotky z tratě s logem, které jsme si mohli na památku za nějaký drobák koupit. To jsou všechno věci, ze kterých by mohli čerpat pořadatelé větších akcí, protože tady se ukazuje, že i za méně peněz jde dostat více muziky. Výborná lokalita a počasí typické pro Blinduro Podzim. Velký dík organizátorům. Příští rok se uvidíme.

Fotky z galerie Blinduro

@jiri.no2

#irisriderz

Napsat komentář