Trailspotting: Enduro Race Klíny

Ale jo jo, je to tak. Další race za náma a já mám zase sbírku groteskních situací, které musejí do éteru a které nemůžu nechat vyšumět jenom v rámci našeho teamu. Další enduro v Klínech bylo z naší strany tak šílené, že koncept reportu z Krušných hor se mi v hlavě tvořil už od sobotního rána, kdy se naše plány začaly hroutit jako blbě postavená pyramida z prázdných kelímků od piva.

Celá věc se vlastně začala mračit už týden před výjezdem. Měli jsme naplánováno ubytování den před tréninkem, pro jednodušší aklimatizaci v prostředí a taky díky vidině pohodového sobotního vstávání a včasného přískoku do sobotních rozplaveb. Bohužel Martin (na poslední chvíli) zjistil, že mu v jeho dream jobu nedají v pátek volno, a proto zvažoval příjezd v sobotu za náma vlakem. My jsme se nechtěli tak jednoduše nahlášených dovolených vzdát, ale team by nebyl kompletní, a kdo by nás v autě těch dvacet hodin cesty do Severních Čech bavil zákulisními historkami. V rámci úspory času jsme naložili wagen den dopředu a nechali ho na hlídaném parkovišti na kterém se ráno jako všichni sejdem. Sraz 0500 SELČ, ani o minutu dýl. Když jsem 0515 SELČ dorazil na místo srazu, čekaly mě jen napůl vyděšené a napůl rozlícené pohledy Marka a Martina, kteří samým čekáním už pomalu vrůstávali do vozovky.
„Kde je Lukáš? Vole.“
„Jak to mám vědět?“
„Ste se ňák domlouvali ne?“
„On tu ještě není?“
„Ne!“
„To je vůl.“

Po asi dvaceti minutách plných dohadů jsme zjistili, že máme každý v kapse takovou placku, která po zadání určitého kódu na klávesnici dokáže telefonovat. Když jsme se teda dovolali, pan Spáč nám oznámil, že zapomněl algoritmus nastavování budíku nebo co a že je ještě v negližé. No, každopádně otroci výletu byli zvoleni.
Lukáše jsme teda jeli čekat před barák, ze kterého po deseti minutách ležérním krokem se zalepenýma očima vykráčel.

Když se nám teda o den a hodinu později podařilo vyjet, cesta už probíhala vskutku tradičně. Opět musím vychválit navigaci WAZE, která nás vždycky dovedla rozumnou stopou do naklikaného místa. I když tentokrát za doprovodu neklidného Martinova iPhonu, který mi několikrát během cesty vyskočil z držáku na skle do klína. Panika z mé strany byla v tu chvíli zcela na místě. Lukáš jako teamová rosnička, predikoval bouřky a krupobití po celou dobu konání závodů. V Klínech bylo ale 26°C a nebe jako vymetené. Nebylo kam spěchat, takže jsme si vybrali kout na půdě ve Staré škole a klusem se vřítili na bar, kde točí výborný Žatec (už si to budem pamatovat).  U jednoho nezůstalo plus přibyla nějaká polévka, z Lukášovy strany vše nealko, polotmavé a v dětských porcích.

Nahodili jsme gear a šli trénovat. Areál v Klínech je zajímavý v tom, že se bydlí a startuje od vrchní stanice lanovky. Začali jsme najíždět RZ jedna. Po pár metrech jsme se však ztratili, takže vracečka a znova. S Marou jsme si po chvilce všimli, že jsme ztratili dva kusy. U posledního parkového dvojáku jsme počkali a aspoň si celý postup párkrát zkusili. Já jsem si málem vyrval vlasy, při sledování jak Marek letí na přeďáka, kterého ovšem s bravurou vykroužil. Ti dva se furt neukazovali tak bylo jasné, že pokud se něco stalo, určitě se vrátili do aroše, který nebyl tak daleko. Sjeli jsme celou jedničku až dolů a lanem zpátky. V půlce rozteče lanovky nám volal Lukáš, že Martin měl asi ve čtvrté zatáčce crash, rozjebal si kolo a držku. Jo, a že se (Lukáš) ztratil, ať ho navedeme dolů. Prý neví, jestli má jet po modrých nebo žlutých šipkách. Ubezpečili jsme ho, že tam žádné šipky nejsou a ať jede raději podle pásky jakékoliv barvy, že to nemůže minout. Nás lanovka zatím vyvezla nahoru a tam jsme našli Lapierra upnutého do stojanu a mechanika, provádějící resuscitaci. Martin byl dobitý jak kdyby ho po cestě trkl jelen, ale pořád v dobré náladě. I když na něho mechanik z depa soustavně volal co všechno je v prdeli a kolik to bude stát.
Už toho na jeden den začínalo být trochu hodně a situace se stávala vyhrocenou. Nahodil jsem, že jsme si všechny sračky už vybrali a teď už to bude jenom lepší. Vteřinu po tom se spustila průtrž, jakou Klíny nezažily. Lukáš akorát seskočil z lanovky a valil se za náma schovat pod stan. Nálada na lodi se u některých geometricky zhoršila. Nicméně, hned jak mechoš dal Martinovi jeho zázrak dohromady, přestalo pršet a vyšlo slunce. Vzduch sice začal být jak ve skleníku ale nebyl čas lomit rukama. Rychle do sedel a na další RZ. Tentokrát č. 4, protože byla nejblíž. Opojeni pěkným počasím jsme se plácali přes břichy, že už nic horšího fakt přijít nemůže. No, pravidelný čtenář už jistě ví, že v našem případě nic nejde podle plánu. Sjeli jsme čtverku do její ¾ když marek dával signál o defektu. A to v takovém, že musel použít opravný knotek. Takže po tom všem ještě díra v pneumatice. No, možná štěstí, že ho to potkalo u spodní stanice lanovky, protože během lepení se znovu spustil šílený mordor v podobě kapek jak tenisáky a krup o podobném průměru. Lanovkáři začali panikařit a lifrovali čekající lidi a kola na lano, protože hrozilo zastavení provozu a uvíznutí lidí vespod.

Marek s Martinem se nalodili a vyjeli v největší průtrži nahoru. Naštěstí GoPro vše zachytilo a my jsme se potom mohli chlámat, jak jim do helem a do prstů na zábradlí sedačky mlátí kusy ledu. Já jsem s Lukášem zůstal dole a pod příslibem nedodobývání se na obsluhu jsme se mohli schovat do lanovkářské chatky. Apokalypsa asi za dvacet minut odezněla, lano bylo spuštěno a my jsme se suchou nohou vydali nahoru. Naše jediná mokrá část byly kraťasy z promočené lanovky. Marek s Martinem už kvasili v ubytování, promočené hadry navěšené kde se dalo. Jestli chtěli druhý den jet aspoň v trochu suchých věcech, měli po tréninku. S Lukášem jsme chvíli sledovali vývoj počasí a nakonec padlo nemyslitelné rozhodnutí objet zbytek RZ, ať víme, do čeho půjdeme. Připli jsme kamery a vyrazili. Dusno venku by se dalo krájet ale asi za dvě hodiny, po několika poraženeckých debatách že se na to vyserem, jsme celou délku objeli a klukům to aspoň natočili.

Večer po sprše jsem se zmohl jen na guláš a jedno pivo, protože hlava mi únavou padala v takovém rytmu, že jsem málem dostal mořskou nemoc. Lukinko jako solitér a nevyléčitelný piják zůstal v hospodě dýl a urazil pár kusů sám. V noci jsem pak slyšel, jak se belhá do schodů a nasolený klopýtá přes spící ridery.

Systém startování kategorií race a hobby do první RZ na různých stranách kopce se ukázal jako skvělý plán. My jsme odstartovali asi o půl desáté, krásně z areálu uličkou slávy s dronem nad hlavou. Musím říct, že mě tentokrát Klíny bavily a hrozně mi sedly. Jednička začátek jako loni v bikeparku, následně hodně zprudka v hrabance a do utáhlých zatáček. Nevím jak, ale asi tři zatáčky od spodu se mi zamkly řídítka a dal jsem si ukázkové OTB. Vleže naznak vedle kola, jsem se zaposlouchal do zvuku ucházející přední gumy. Svět se najednou roztříštil na milion smutných smajlíků. Tak jsem vzal kolo do ruky a seskákal jak kamzík až do cíle. Martin mi hned přiběhl asistovat v nahazování patky zpátky. Malá pumpička byla rozžhavená do ruda ale nakonec se guma chytla. Dík bro!

Marek odstartoval deset borců před náma, takže ho nikde nebylo a my jsme vyrazili na transferek do dvojky. Dvojka a trojka se jely na opačné straně kopce, kam vedly nekonečné transfery. Stoprocentní vlhkost a teplota ke třicítce ze mě ždímaly litry vody a cítil jsem, jak se přehřívám. Musel jsem shodit helmu a spodní vrstvu pod dresem, jinak bych za chvíli začal vonět jak ovar a mohla by se kolem mě začít stahovat lesní zvěř. Dvojka a trojka byly dokonalé. Hodně rychlé pasáže v lese, žádné negativní zatáčky a pasti. Zkrátka užívačka až do konce. V cíli RZ tři nás čekalo auto s kufrem plným balené vody, které se v ten moment rýsovalo jako oáza na poušti. Na počkání jsem do sebe obrátil asi litr vody a pochopil, jak vypadá ráj. Martin dojel podobně zvalchovaný jak v sobotu, s řídítkama asi 3x otočenýma dokola a s kusem dřeva zaraženým v helmě. Trochu ho vytrestalo nasazení. Přežil však, je to srdcař.


Na čtverku se transferovalo znovu až k areálu. Odtud WarmUpem skrz park, což byla měřená, asi minutová rychlostka, na start RZ4. Jednoznačně nejdramatičtější a nejtěžší kus z celého závodu. Taky i proto, že poslední třetinu jsme jeli na blind díky sobotnímu dešti. Kopec, který se sjíždí, je výškově docela malý, takže trail je hodně prudký a jede se dost na brzdy a na jistotu. Hodně technické a hodně na hlavu. Kdo nemá najeto tak se místy potrápil, ale stejně to byla sranda. Dole už jenom líbezný zvuk časomíry v cíli a pak už jenom vytransferovat k lanovce a nahoře vybílit občerstvovačku.

Jak pořadatelé dlouho slibovali hezké počasí a dokonce přesunuli termín konání endura v Klínech na začátek léta, tak nás stejně praotec příroda vyškolil a nenechal nit suchou. Každopádně… Velký palec nahoru organizaci, zejména skvělé občerstvovačce, která nemá v seriálu konkurenci (snad až na Blinduro, kde podávali slivovicu a frgál) a tradičně dokonalému servisnímu zázemí. Krásné tratě, na kterých člověk nenašel ani centimetr nudné pasáže. Celý průběh odsýpal a je vidět, že organizátoři nad logistikou vypouštění jezdců zapřemýšleli a dovedli ji k dokonalosti.

@jiri.no2
@maracizmar
@martinomelka
#irisriderz
#trailspotting