Trailspotting: Enduro Race Kouty 2018

Ještě před začátkem sezóny jsme se s teammates bavili, jestli nebude kontraproduktivní psát i letos o každém závodě enduroserie a jestli tím vlastně nestavíme hlavní myšlenku Trailspottingu na vedlejší kolej. Všechny jsem ubezpečoval, že znovu to psát nebudu. Přišlo mi to jako opakování již řečeného a celý koncept by ztratil na čtivosti. Každopádně v teamu a na samotném prvním závodě se odehrálo pár věcí, které se svět zkrátka musí dozvědět. Letos bych psaní reportů ze série chtěl pojmout volněji a spíš bych celou věc směřoval k pojednání o parcích a řekněme pololegálních pojezdech v okolí. Nebudu však slibovat, abych pak nemusel odvolávat.

Nuže jak jsem už nakousl výše, náš amateur team se rozrostl o nového tetřeva. Je jím Marův synovec Martin Omelka, který má nalítané tisíce kilometrů na XC a na silničce. Kariéru v uplém dresu pověsil na hřeb a rozhodl se pořídit si celopéro a začít to objíždět s náma. Nahlas jsem to nikdy neřekl, ale podle mě za to můžou moje reporty z loňska, které byly hrubé.
Marek s Martinem si letos už práskli rozehřívací enduro v Trutnově. No rozehřívací… Prý to na začátek byla docela vojna skrz nelítostné stoupáky a erzety natvarované, skrz kameny, hodně do náročna. Jako team jsme se poprvé sešli na Enduro Race v Koutech. Bavíme se o Jeseníkách, takže cca dvě hodiny cesty ze Zlína a z mojí strany neustálé dojetí („ale je tady krásně“).

V autě klasická vzrůstající panika, úměrně se zvyšující s počtem zbývajících kilometrů k cíli a gradující u cedule Kouty 18 km. S Martinem v autě člověk nepotřebuje rádio. Historka, která začala ve Zlíně a měla skončit max v Otrokovicích, v Olomouci teprve gradovala a k pointě jsme se dostali někde v půlce dálnice. Nicméně jsme důkladně proškoleni v problematice reklamací a pojištění mobilních telefonů.
Letos žádné spaní po známých ale pěkně ubytování přímo v areálu a to hned vedle podia. V místě už tratě hoblovaly dobré tři čtvrtiny přihlášených. Nám bylo jasné, že v tu chvíli nebylo kam spěchat, proto proběhlo ubytování, zamluvení holek na nedělní sprchu a nezbytné pivo na baru dole v hospodě. Nemůžeme to přece posílat z takového kopce bez instantní kuráže. Když byly tyto životní minima splněny, vyrazili jsme k lanu. Kouty mají tu výhodu, že se všechno jede z jednoho kopce, takže trénink se dá v klidu obrazit bez šlapání transferů. Samozřejmě lanovka za místní tragickou cenu. Kdo tam byl, ví. Fronta na vlek byla logicky asi na čtvrt hodiny. Naštěstí nám Martin čekání krátil ustavičným komentováním…všeho. Taky jsme narazili na pár známých obličejů. Někteří ukazovali nové kola, někteří zlomené končetiny z posledního ježdění. Lanovečka pohodově až na start tří ze čtyř RZ. Jakože na rozehřátí jsme si dali čtverku, která jak jsme poznali, byla úplně nejdelší a asi i nejzásadnější sbíječka. No hned zkraje bylo poznat, kolik kdo v zimě udělal dřepů a kolik kilo pozvedal. Naštěstí při rozplavbách je možné vyjet za pásku a chytit dech. Na ostatních jsem viděl stejně smíšené pocity při představě, že závodně se to pojede v kuse bez pauzírování.


Lanem nahoru a dvojka. Na ní se Lukáš tradičně rozhodl přepálit každou zatáčku a bylo možné ho spatřit, jak znovu navazuje na strom pásku, na které se málem oběsil. Dvojka se jinak jevila jako jedna z nejhezčích RZ vůbec, dokud si borec nevyzkoušel jedničku, která byla z 90% natrasovaná v hrabance mimo bikepark. Nádhera. K večeru ještě jednou dvojku, protože se Martin vsadil o šest piv, že nás na ní všechny pojede. No, dobrý sixpack. Sebevědomí po tréninku jakési bylo tak rychle na ubikace, než se někdo vysype a bude po srandě.

Večer se skalní rideři sešli v hospodě na jenom pár piv a půjdem spat. Někde v éteru se začala šířit informace, že pořadí startujících skupin se otočilo a že my, co jsme byli v lepších skupinách kategorie Hobby a měli jsme startovat hned ráno jako první, budeme vyrážet vlastně jako poslední, protože první měli jet Race od konce a až potom ve stejném pořadí my. V tu chvíli to ale byly neověřené informace, tak se to moc neřešilo. Vydrželi jsme v hospodě skoro do půlnoci a odešli jen velice neradi, leč se zásobou dalších čtyř energetických nápojů v plastu, které jsme ještě rozjeli na pokoji. No, rozjeli jsme se do té míry, že na nás po půlnoci přiletěla paní domácí s hláškou, že na nás zavolá policajty nebo nás odbytuje. Tímto se jí velice, velice omlouváme a zároveň děkujeme, že ona byla tím iniciátorem odebrání se do postelí. Bez ní bychom jinak vstávali daleko dramatičtěji.

Ráno Lukáš na poslední chvíli domluvil snídani přímo v baráku, takže padlo několik káv, párků a vajec. Naše obavy se naplnily. Z ničeho nic se fakt startovalo úplně obráceně, než bylo udáváno v propozicích. Možná jsem sám, ale přišlo mi to jako zkurvený lobbing a narušení časového plánu stovkám lidí kvůli jednomu, dvěma? Kdoví. Všichni nebydleli tak blízko k areálu aby se mohli rychle přizpůsobit. Pro nás to tentokrát nebylo tak dramatické, protože do Zlína to je kousek, ale pokud se to stane někde na druhém konci republiky, bude dost velký rozdíl vyjíždět z areálu ve dvě nebo v šest…

Každopádně, ráno jsme měli spoustu času. Podle našich výpočtů, jsme měli startovat až nějak kolem jedné hodiny. Proběhlo jedno předstartovní pivo (Lukáš malé) a pak nekonečná čekačka na start naší skupiny. Díky tomu, že jsme byli rozházení do více skupin a chtěli jsme vyrazit ve smečce, podařilo se nám odstartovat až s poslední skupinou. To znamenalo vymetání erzet mezi posledníma deseti. Za náma už jel jen Kamil Tatarkovič na ebiku, který po trati sbíral vytřepané mobily a flašky.

Kouty jsou jednoduše nejhezčí a taky nejdelší. Při nezávodním hoblování bikeparku je běžný jev odpočívat na jedné lajně klidně i na třech místech. V race módu je to všechno do rychla a samozřejmě od vrcholu až dolů. V těch chvílích jsem musel po zádech poplácat sebe samého za tu, sice hodně slabou až laxní, ale přesto zimní přípravu. Bolest se dostavovala spíš jen od žaludku po těch x večerních pivech. Loni jsem po druhé RZ myslel, že na levou nohu budu nadosmrti mrzákem a že ztuhlé prsty na řídítkách mi budou muset uřezat.
Jednička, jak už jsem naznačil, byla celá hrabanková, kde přišlo vhod nové obutí, které drželo jak přilepené a nenechalo chudáka v sedle, čekajícího na skluz do hlíny, ve štychu. Po úvodní taškařici v lesním podrostu byla na řadě zocelující kůra v podobě výšvihu (skoro) na Dlouhé Stráně. Polkl jsem dole nějaký gel a chytil dobrý rytmus, takže jsem (dojímaje se při výhledu na Praděd a Velkou kotlinu) vzal do kopce asi pět lidí. Pískal jsem si, že aspoň už nejsem v poslední vlně a jen co dojedu ke startu dvojky, najdu tam znuděného startéra, který mě hned odpálí dolů. Po příletu k horní stanici lanovky jsem ale narazil na cca padesátihlavé stádo, čekající na odpípnutí. Lukáš, který samozřejmě celý kopec znuděně vyšlápl, jako by jel za barák pro rohlíky, čekal jen o pár lidí dál. Fronta brutální, ale s tak velkou účastí se s ucpávkou musí počítat. Startéři omdlévali vyčerpáním, jak pouštěli dvě lajny zároveň. RZ 2 probíhala nahoře hodně bikeparkem, ve střední části se zlomila v pure enduro sekci, která mě vždycky zahřeje na srdci a spodek v rychlém sledu přes pár klopenek a jeden schod. Z tréninku jsem si pamatoval asi tři pasti, které už byly po průjezdu několika set střelců docela do pohody. Po projetí každé z nich si vždycky odfajfknu pomyslného černého Petra v podobě lovení kola z křoví a prskání hlíny až k občerstvovačce. Místy jsem z rezervy vytáhl trochu sil i na masivní dupačku, hlavně před trousícím se diváctvem pochopitelně. Dole se počítali rány. Lukáš si obnovil strupy na pravé ruce, jak obejmul pár stromů.

Před lanovkou na trojku jsme přibrzdili u občerstvovačky, kde už v tu chvíli docházely zásoby. Takže aspoň hrst rozinek a lok vody. Na lanovce lehký výdech, který se prodloužil v další frontě na start. Na lajně na mě Martin zařval, ať si vezmu život ale Kamil s pípákem v ruce mi řekl, ať si ho neberu. Poslechl jsem staršího. Trojka byla zběsilá erzeta začínající hadicí pod lanovkou a pak neskutečná prasba po vrstevnici. Člověku se zdá, že je to rovina do té doby, než ho našikmo položená anakonda přes trail málem pošle do srázu na pravé straně. Ke konci trochu šněrovačka v hrabance a potom pár šlápnutí k cíli. Tímto se omlouvám obsluze pípacího zařízení na konci RZ3. Trošku jsem přepálil cílovou rovinu a málem nás oba poslal do žlabu pod cestou. Cílař byl natolik duchaplný, že mi vytrhl kolo z rukou a odpípl čas, zatímco já jsem se po zádech odporoučel do džungle. Škoda že nebyla zaplá kamera.

Na čtverku byl poslední a asi nejvíc demotivující výšlap z celého dne. S Lukinkem jsme se trochu trhli a předjeli pár mrtvol, vláčející kola do kopce. Na startu posledního kusu bylo mrtvo. Bylo nás tam jen pár posledních a trošku smutně působící atmosféra, jak všude kolem smotávali pásky a lifrovali věci do auta. Dopili jsme nějaké záchranné birelly a rychle dolů. Čtverka byla taky hodně výpravná. Kus po DH trati, kde bylo rozumné si najet ideální trasu (což jsme samozřejmě neudělali), dál nějaké louky a odkloněná bikeparková sekce do prudkého břehu. Skvělý pojezd. Dole při náletu ze sjezdovky do koryta potoka, jsem za sebou uslyšel prudké brzdění. To mi trošku dodalo …přece se nenechám dojet… a vyhrabal jsem poslední zbytky sil k přišlápnutí si na lesní cestě. Potom klasický konec v rozbitém břehu, který byl letos mnohem příjemnější než loni a následný skok do potoka. Celou dobu pohoda, dokud mě hroziči kolem trati nepřemluvili k zběsilému šlapání do cíle. Při najetí mokrou gumou na beton se mi v zatáčce kolo posunulo asi o dvacet centimetrů a já jsem málem ležel deset metrů před cílem na rovině. Nějak jsem to ustál a na hulváta dojel do cíle bokem. Ve finiši se ukázalo, že prasor za mnou byl Marek, který po zahlédnutí mého dresu před sebou, odstartoval stíhací jízdu proloženou paragotoulem do ostružin. Ještě že tam jsou.

Výsledkově to bylo asi odpovídající začátku sezóny. Mara si jel svůj závod asi čtyřicet borců před náma, zbytek měl od sebe rozdíl pár sekund. Myslím, že od loňska tam je velký progres a už to není jen plácání se v hluboké vodě. Kouty každopádně nezklamaly. Byly dlouhé, skákavé a drsné. Přesně jak se to na takový kopec sluší a patří. K organizaci, až na rošádu se startem a trochu pokulhávající dojez celé akce, nemůžu nic říct. Zázemí super, FOX girl na svém místě, tratě nachystané smysluplně a počasí evidentně domluvené
Přemýšlím, co napsat o dalším enduru v Klínech. Chystáme trip už od pátku a to by bylo, aby se něco nestalo.

*fotky jsou jednotvárné, protože poslední skupinu už na trati nikdo nefotil

@jiri.no2
@maracizmar
@martinomelka
@autoservis_trizuliak
#irisriderz