Trailspotting: Enduro Trutnov, Ještěd a Kouty 2019

Ono se řekne, druhý letošní závod. Ale člověku, který už letos jel WBS, Trutnov Enduro a Ještěd připadá, že už má skoro vše odjeto a blíží se zima. Trochu to mate, když v květnu v Liberci nasněžilo a při tréningu na nás začalo mokré oblečení namrzat a z konců prstů se stávaly necitlivé kusy. No a týden před tím, se v Trutnově enduru prášilo jak někdy v srpnu. Po soustavném nátlaku, palbě otázek a přecházení výhružek ze strany naší crew jsem se rozhodl, rozepsat se v jednom reportu o posledních třech pojezdech.

Enduro Trutnov Trails
Otvíračka sezóny mimo Czech Series na úpatí Krkonoš a pod taktovkou Přemka Tejchmana. Loni jsem to bral jako béčkový závod a když tam Mara s tehdy ještě panicem Martinem jeli, klepal jsem si na čelo. Jaký jsem byl hlupec. Letos jsme vyrazili polehku jen ve třech s Martinem, který se jal úlohy našeho průvodce (3x jsme se ztratili) a s Jirkou, který byl po zimě nahrocený, jak Guma, když v Naganu pálil od modré.
Ubytování nad místní hospodou přímo naproti areálku u zimního stadionu bylo víc než stylové. Dole bodrá paní hospodská, která nám zpříjemnila aklimatizaci přísunem točeného Krakonoše a ubytování o dvou cimrách, koupelně a s hajzlem na chodbě. Postelí jsme měli o dvě víc, asi pro případ náhodného koitu. Takže rychlá rozcvička v hospodě a zdarec na kopec. No kopec… Kolem dokola se to jen mírně vlnilo, a když to srovnám s výstupem na Dlouhé Stráně… K tomu se ještě dostanu.

Transfery byly, díky mírnému terénnímu zvrásnění, hodně příjemné, a nebýt podivného značení bílou, červenou a bíločervenou páskou, díky kterému jsme občas šlapali k jiné akci, člověk by se v sobotu ani neutavil.
Co se týká trailů, napadá mě přirovnání – malý svěťáček – které kdysi použil Maloch o jednom místním spotu. Jednička byla čistě hrabanka, střídavě na hřebeni, kdy má člověk po stranách srázy až k řece, dál po odkloněných svazích po kořenech až po konec do utažených vraceček k cíli. Na tréninku jsem si jednou klekl do lokální červené hlíny a pak to nemohl z chráničů dostat ještě několik praní. RZ2 byla asi největší lákadlo pro krvechtivé diváky. Transferem kousek do kopce, potom trochu lesem. Když se jehličí plynule změnilo ve skalisté hory, začal jsem být nervózní. Dvoječka začala nevinně mezi stromky, a kromě dvou kamenů nebylo moc co řešit. Potom kousek po lesní cestě do jiného světa. Palba po úzkém hřebínku mezi nízkým porostem, ze kterého se najednou stala ostrá rockgarden s klesáním o třech výškových metrech, kdy člověk přemýšlí, jestli jede správně, nebo ho to vede někam ze srázu. Myslel jsem, že dál už bude pohoda, ale moc ne. Kdybych uměl switchback, tak asi není problém, ale odkloněné vracečky v prachu byly silný tabák. Na tréninku jsem se vždycky za někým sekl, takže jsem ani jednu neprojel. No při závodě bude líp… Nebylo.

RZ3 byla jedna z nejhezčích věcí, co jsem kdy jel. Když už mi přišla hodně bikeparková, uhnula přísně z klopenky do lesa a začalo enduro. Ke konci ještě dokonalý přelet jakéhosi starého schodiště v lese. Čtverka hodně podobná, místy jako na Superflow, potom legendární Whistler sekce a klasický průjezd pod viaduktem na závěr, kde jediné řídítka nezůstaly bez zářezu. Obě hodně rychlé a vyhrával ten, kdo měl víckrát najeto.

Večer se cosi popilo, padlo několik smažených sýrů a pečených žeber a pak počestně domů. Barmanka říkala, že přijde ráno…
Race day s pevnýma startama do erzet a bez pípačů v cíli byla pecka. Nevím co je v pozadí, ale za mě jasná ukázka toho, že i na menším závodě, s menším startovným a s menší účastí to jde dělat dobře. Tratě neměly chybu a až na několik kolosálních pádů jsme si to myslím všichni užili.
Barmanka nepřišla…

Enduro Race Ještěd
První výjezd v rámci Enduroserie byl do Liberce. Tentokrát kompletní sestava, kdy se konečně i Lukáš dostal z období ponemoci a jel. Do Liberce vede cesta po dálnici, takže to vždycky rychle odsýpá. Počasí se mělo zkurvit už v sobotu a nelepšit se, takže všichni přibaleno náhradní oblečení. Celou cestu ani nekáplo a Marka to bláhově ukolébalo v představách, že předpověď se nevyplní. Někde mezi cedulí Liberec a odbočkou Ještěd začalo pršet a přestalo až někdy v neděli večer. Markova nálada geometrickou řadou klesla a po zbytek dne se utápěl v soukromých depresích. Ubytování klasicky pod skokanským můstkem. Nebyl důvod čekat na lepší počasí, protože se akorát horšilo, takže do gearu a lanovkou k vysílači. Teamová strategie byla jasná. Objet toho co nejvíc, než budem úplně mokří. O Liberci jsem se už kdysi rozepisoval a tratě byly skoro totožné, takže nebudu předkládat, co už bylo předloženo. Marek zjistil, že ruka po WBS není ještě úplně v cajku, tak to po první sypačce po kořenech zabalil a šel kvasit na pokoj. Jirka měl první defekt.

V dešti jsme naklouzali dvojku a čtverku, kdy Lukinko v cíli zjistil, že nemá brýle. Zachoval jsem teamového ducha a rozhodl se na něj s Kuželkou počkat. Zbytek jel najíždět dál. Postávání v dešti se ukázalo jako nešťastné řešení nastalé situace. Lukáš někde běhal po lese, hledajíce svoje brýle a my jsme pod kopcem poskakovali jak na spartakiádě, ve snaze se aspoň trochu zahřát. Zjistil jsem, že při 6°C v mokrém oblečení to prostě nejde. Lukinko dolezl asi po dvaceti minutách, zpocený tak, že si málem rozepínal bundu (brýle v ruce), zatímco já jsem cítil, jak mi zimou selhává jemná motorika. Kuželkovič naopak dostal rozumu a odtáhl se zahřát na pokoj. Po krátkém zvážení situace jsme se rozhodli vyjet ještě aspoň jednou lanovkou a dát si minimálně trojku, která byla letos nová. U lanovky jsem dostal panickou ataku, protože se ukázalo, že nahoru to pouští až za čtvrt hodiny. Chvíli jsem tam klepal kosu a pohrával si s představou horké sprchy a čisté postele (ve které už dvě hodiny smrděl Marek). Málem jsem to už vzdal, nebýt záchrany v podobě WC budky s teplou vodou a sušákem na ruce. Jak strašně málo stačí člověku v nouzi. Pod tím přímotopem jsem málem začal věřit v boha a po chvíli, kdy se do boudy nahrnula půlka Maloch racing teamu a začali jsme se u fukaru střídat, jsme ho málem utavili.

 

Lukáš si mě asi po deseti minutách, už hezky přihřátého, vyzvedl a sedli jsme na lano. Déšť moc neustal, možná naopak, navíc v půlce kopce jsme hladce vstoupili do jiného podnebného pásma, protože začalo sněžit. Začátek května a všude bílo. Mokré hadry, které vysávaly teplotu více-méně jen když zafoukalo, začaly křehnout a člověk si připadal, jako když si jde po studené sprše sednout do lednice. Jízda lanovkou byla nekonečná.
No, nahoře žádné kochání a hned na trojku, která byla fantastická. Trasérům všechna čest, byla to sranda. Nebýt tak strašné zimy a kluzkého bahna a mokrých kořenů a vůbec, asi bych ten den už nechtěl nic jiného. Někde v první třetině se Lukáš rozplácl na největší anakondě a jak už je jeho zvykem, zůstal ležet jak mrtvý zajíc. Až po bližším ohledání těla jsem zjistil, že je akorát zaseklý v pedálu a nemůže vstát. Potom jsem poprvé ucítil omrzliny… Teď sranda stranou, nebyla to žádná sranda. Když necítíte kus ruky a to tak že vůbec, dostane člověk strach, že sundá rukavice a uvidí něco, co nechce. Jaký je to pak milenec bez posledních článků prostředníka a prsteníka… No zkrátka polízanice až dolů. Od konce RZ jsme hned zamířili znovu pod vysoušeč rukou, kde jsem zažil bolest při rozmrzání, jakou v knihách popisují moji oblíbení horolezci Aron Ralston nebo Reinhold Messner. Už ne… Každopádně, trojka byla strašně hravá a člověk měl stále co řešit. Rozhodně ne zadarmo. Prostě echt gold.

Druhý den po roztažení závěsů na pokoji se ukázalo, že ještě přisněžilo, ale déšť se změnil jen v hustou mlhu. Hadry jsme přes noc usušili, boty byly trochu Wales, ale na to je člověk zvyklý. Suchý stav vydržel do prvního transferu lanem na jedničku. Sekundu poté, co jsem si sedl na namrzlou (!) sedačku, jsem měl absolutní mokro na citlivých místech. Jednička byla naslepo, protože včera už to nešlo, jinak celý závod na jistotu. Jirka udělal druhý defekt v předposledním díle, takže to se ctí zabalil. Lukáš měl dle jeho slov něco jako 7 krešů na erzetu. Zbytek teamu se zhostil rolí nejhlasitějších fans a dodávali nám chybějící watty podél tratí. Díky boys! Takže tak. Ze šesti kusů jsme do cíle dojeli tři.

Nevím proč, jestli v sobě mám skrytou vášeň pro sebepoškozování a vyžívám se v diskomfortu, ale Liberec byla pecka!

Enduro Race Kouty
Jeseníky krásné, rád na vás vzpomínám
A z dalekých krajů pozdrav vám posílám
Za tu vaši krásu a za ten lesů chrám
Vám dík svůj odevzdávám, že zdraví mám.

Trip do Jeseníků bývá jako hra na domácím hřišti. Znáš tam každý šutr, víš jak chutná místní pivo, lidi mluví normálně a tak nějak je to vždycky na pohodu. Máš své lidi na baru, kteří tě sice vyhánějí, ale pak se diví že odcházíš moc brzo. S panímámou z ubytování si skoro tykáš, protože ti loni hrozila odbytováním, jelikož jsi v noci dělal bordel a nespal. Ze Zlína je to kousek, takže žádné vstávání v pět hodin a přejezd celé republiky.
Na druhý podnik Enduroserie jsem se prostě těšil. Martin si koupil zánovní VW T5, takže jsme jeli ve velkém stylu a všichni v jednom autě. Teda, málem jsme přišli o Čuřila, který měl chcaní v koloně v Olomouci před kruháčem. Provedl výsadek a pak nás dobíhal málem až v půlce dálnice. Ubytování zase přímo v areálu, takže na trail a do hospody blízko.

Všechny erzety začínaly na jednom kopci, to znamená že tréning bez transferů. Dvojka (v naší kategorii jako RZ1) tradičně startovala v půli kopce a byla prostě pure enduro. Nic nesjízdného, ale ani metr nebyl zadarmo a jako rozehřívací materiál super. Trojka byla zase docela bikeparková se skvělou pasáží uprostřed, kde se střídala hrabanka na úzko mezi stromy a hrozně rychlé pasáže přes umělé lavice, které vystřelují až na měsíc. Konec vpravo od lanovky skokem přes potůček 2x klopenka, drop a zdar v cíli. Trénink ubíhal jak nic, takže jsme ho stihli prokládat pivem dole v hospodě a sem tam nějakým očumováním rozbalujících se stánků. O čtverce ať si každý říká, co chce, pro mě to je jedna z neodmyslitelných částí endura v Koutech. Začátek v (prý) 26 klopenkách, které jsou plné kamenů a různě se utahují, aby tě pak vystřelily do kamenitého pole, na kterém se po chvíli brzdí do odkloněné levé přes nějakou břidlici nebo co. A tam začíná největší taškařice. Rovná pasáž mírně z kopce, kde se asi čtyři minuty letí strašná kudla po kamenech a kořenech. Místo, kde člověk nesmí přemýšlet, co by se stalo, kdyby mě to hodilo tady z toho srázu, nebo tady mezi ty stromy. Prý se to celé dá jet na deathgrip bez brzd, ale na to mám asi moc vysoký inteligenční kvocient. Celá ta prasečina končí rychlýma obracečkama ve hlíně a v cíli je pak zapotřebí hasičské techniky, aby tě odtrhli z řídítek a zastavili třes.

Pětka měla být velké překvapení. Prý nejdelší postup v republice. Víme, jaký je Mravenečník kopec, takže odhad někde přes deset minut sjezdu nebyl úplně mimo. Na startu zase Maloch racing, tak jsme se na ně přilepili. Teda aspoň chvíli… Pětka začínala DH pasáží, která přes sjezdovku navázala na druhou parkovou lajnu vlevo na hliněné lavice, kde trať uhýbala do břehu a vracela se zase zpátky na trail. Najednou přejezd po lesní cestě ale vlastně ne… Architekti trať našněrovali do svahu vedle cesty a vykouzlili tam pěkně vypečenou linku přes smrkové kořeny, stahující kolo o tři metry níž k cestě. Najednou sjezdovka a zase skok do lesa a mezi stromky, kde byly nachystané dvě lehací pasáže kolem stromu do břehu. Když už si rider myslí, že je dole, vyflustne ho to ještě do dvou klopenek, 2x odkloněná zatáčka na nějakém bordelu, pak první skok do potoka, trochu šlapání, druhý skok do potoka a pak už jen plný plyn po betonu do cíle, kde to kurevsky klouže.
Na neděli je potřeba šetřit síly, takže kromě trojky jsme dali všechno jednou a zdarec. Ubytování v našem patrovém apartmánu bylo luxusní a smrad se držel jenom dole, kde naštěstí spali největší zapařenci teamu. Takže trochu odpočinek a pak na večeři do místní hospody, kde nás už znají jménem a vítají jako ztracené syny. Pár piv, nějaké jídlo. Obsluha si s návalem žíznivých riderů a zájezdem důchodců nevěděla moc rady, ale po čtvrtém pivisku bylo všechno jedno. Posléze se k nám přidal Maloch a fotograf Jara Sijka. Petr byl zvalchovaný ještě z předchozí kalby, takže v ruce ohříval jedno malé pivo. No než ho zlanařili na Praděda k vedlejšímu stolu.

Neděle a slavnostní start z rampy. Má to celé prostě takovou pozitivní atmosféru, že jsem občas ublinkl duhu. První transfer je pohodový na začátek akorát rozehřeje. Z kopečka do dědiny a pak kousek po vrstevnicích do půlky kopce. RZ2 byla jak malina, po které přichází zase návrat do Jesenické reality. Patnáct kilometrů do kopce pod horní nádrž elektrárny. Někdo říká, že to do závodu nepatří, že pak už není síla nastoupit do další RZ a kdesicosi. Síla sice není, proto jsem trojku taky nijak nehrotil a místy si mocně přibrzdil, ale pro mě to je prostě jeden z nejzajímavějších transferů co se týče převýšení, délky a samozřejmě těch výhledů celou dobu. Kouty jsou přece kvalifikační závod na EWS, tak jaképak copak.

Trojka na jistotu, pak lanem na RZ4, kde se naštěstí dalo před tou šílenou sbíječkou trochu vydechnout. Myslel jsem na Petra Niernberga, který tvrdil, že na začátku traverzu je potřeba přišlápnout a pak to jet bez brzd. Jak už jsem zmínil, moje hlava to prostě nedopustí, leda s páskou přes oči. Kdybych chtěl nemít rád nějaký transfer, tak je to ten na pětku. Není ani z půlky tak dlouhý jako na Stráně, ale ke konci závodu už prostě není z čeho brát a dlouhé asfaltové úseky, které se někde v dálce zlomí jen v další táhlé stoupání, jsou základem pro trudomyslnost a poctivou tlačbu. A to má člověk před sebou ještě nejdelší trať v ČR…

Kupodivu pětka zas tak moc nebolela. Možná proto že byla tak zábavná a nešlo o žádnou práci sbíječkou. Když jsem objel i druhou zákeřnou pasáž bez pádu a ještě s elegancí sobě vlastní, zajásal jsem a říkal si; „k*rva, ještě udělám nějaký čas.“ No a asi minutu potom se mi povolila přehazovačka a musel jsem poslední čtvrtinu absolvovat na neutrál. Před šlapací pasáží dolů z kola a asi minutové řešení problému. Velký závodnický moment byl pryč.

V cíli se ukázalo, že Marek si znovu aktivoval bolavou ruku a Martin udělal několikanásobný defekt hned na první RZ.
V záchvatu adrenalinu jsem řekl, že to byly zatím nejlepší Kouty, co jsem za svou krátkou kariéru jel. Velký dík stavitelům tratí a taky počasí…že nesněžilo.

#irisriderz

jiri.no2

maracizmar

jirkacizmar

martinomelka

 

Napsat komentář