Trailspotting: Leogang, Saalbach Hinterglemm 2019

Nazdar, nazdar. Po delší době se opět hlásím z IrisRiderz headquarters. V poslední době nebylo velice o čem psát, protože enduro závodění se docela opakuje a nové lokality nepřibývají. Rozhodl jsem se tedy dát raději přednost kvalitě, před kvantitou.
Po celou krátkou dobu našeho ježdění stále řešíme a plánujeme nějaký výjezd za čáru. Pořád to bylo jenom házení hrachu na zeď a ujišťování se navzájem, že „jednou“ opravdu pojedeme. Letos, někdy koncem léta, jsme s pivem v ruce prostě jen tak určili termín a všichni si ho zapsali do kalendářů. Lokalita byla jasná. Kam jinam se vydat, než do Mekky veškerého ježdění…do Leogangu. Marek byl letos na dovolené o kopec vedle, takže jsme měli hrubý nákres cesty. Ubytování zajištěno, ceny jízdného nastudovány. Teď už se jenom těšit.

 

Měsíc utekl jak nic (mezi tím jsme si s Lukášem dali enduro na Špičáku, kde jsem musel jet na půjčeném kole, kvůli netěsné brzdové páčce, a po RZ 4 a 5 málem měnil spodní prádlo) a týden do výjezdu byl tady. Ten byl původně v plánu v pátek, nějaké dřívější odpoledne. Ukázalo se ale, že Martin se musel dostavit na první dva vyučovací dny svého dálkového studia, takže začal hrozit odjezdem v sedm večer. Po této informaci jsem se začal smiřovat s koncem plánu, protože příjezd do Rakouska někdy nad ránem nepřicházel v úvahu. Začaly padat názory, jak pojedeme zajezdit do Koutů, nebo jak se na to úplně vyserem. No naštěstí si vybrečel ve škole omluvenku a čas startu jsme teda mohli potvrdit a neměnit. Všechno by bylo krásné, pokud bych měl na čem jet. Kolo už týden v servisu…čekačka na díl. Když už jsem do batohu místo helmy málem cpal pohorky, páčka přišla. Mechanik v servisu se s tím nesral: „V pohodě. Za chvilu to bude. Dám vědět.“ Stihl jsem do sebe nasoukat jednu masovou trubici u Turka a bylo hotovo. Místy infarktové stavy a házení pomyslných flint do ještě pomyslnějšího žita, ale všechno dobře dopadlo.

Při poslední domlouvačče před odjezdem jsme zjistili, že Lukinko se nějak šprajcl a nejede. Ponechme toto bez dalších rešerší. Prostě nejel… (…)
Takže nástup do auta někdy po druhé hodině a s naloženým Téčkem palba po dálnici až tam. Marek vytáhl nějaké anglické beery, takže nálada se dostavila už před Vyškovem, a když jsem to podpořil ještě jedním Kozlem na poslední české benzínce, věděl jsem, že cestou tam řídit určitě nebudu. Martin se v půlce střídal s Klárou, která to brilantně odšoférovala až na místo. (Klára je jeho holka a odborný dohled) Aby to bylo fér, slíbil jsem, že budu řídit nazpět.

Příjezd do ubytka v Maishofenu někdy kolem deváté večer. Panimáma nám neradostně oznámila, že nejbližší hospoda je benzínka asi 200 metrů od baráku. No, naštěstí jsem vzal do pleskačky první pomoc, takže jsme večer příjemně strávili u rakouských Star Wars. Neopakovatelný zážitek.

Sobota ráno, déšť jako prase. Budíček vojensky na sedm hodin se ukázal jako zbytečný. V televizi naladěná rakouská verze Panorámy nám ukazovala, jak chčije úplně všude. Asi za hodinu se to směrem od Leogangu začalo trhat a déšť ustával. Tak že teda jako pojedem. Kraťasy nemělo smysl nasazovat, takže chrániče pod rifle a do toho hnoje vyrazit pěkně na anglána. Od ubytka asi čtvrt hodiny jízdy. Luxus. Najednou se před náma objeví Cedule Leogang a v tu chvíli se všem plní tajné mokré sny. Lokalita zaslíbená, trailem i skokem oplývající. Laso za nějakých 81,5 éček, takže celkem příjemné. Byly v tom dvě lanovky v Leogangu a asi čtyři další přes kopec v Saalbachu. Do srovnávání se Slovenskem, kde jsem za stejné peníze jezdil (sice na lyžích) na polovičním kopci s půlkou lanovek mimo provoz, se vůbec nepouštím.

Počasí pořád nic moc. Furt zataženo ale nepršelo a nebyla zima. Cestou lanem na kopec jsme s Markem moc nemluvili. Tak nějak připosraně jsme z kabinky sledovali trať svěťáku a mocné dropy, vyčuhující z lesa. Nahoře, kolem stáda krav, jsme se teda pro jistotu pustili lehčím trailem Hang Man II. Člověk na takovém hřišti čeká past za pastí, ale Hang Man II byl opravdu flow trail, něco jako Superflow na RS. Jen je to všechno dvakrát větší a dvakrát vyšší. Rakušáci jsou trochu jiní inženýři než my na naší hroudě, takže každá lajna byla přesně nakopaná a každý centimetr dával smysl. Přes počáteční ostych jsme si to ke konci práskali už celkem hbitě a nevadilo ani bahno v puse. Někde ve spodní části trailu jsem zjistil, že nemůžu vycvaknout levou nohu z pedálu, což se ukázalo jako docela průser a celá situace začala hned zkraje zavánět pádem. Došoural jsem se k autu a tam mě Martin svým pohotovým zásahem okoval. Ztratil jsem jeden šroub z kufru a ten se na tom zbývajícím pootočil, takže bota nešla vycvaknout. Kdyby se mi taková past stala při závodě, asi bych někde vystřihl trojité salto s pěti vruty jak Valenta tenkrát na olympiádě.

Posilněni jistým sebevědomým jsme se pustili do trailu Hang Man I. Přece, když byla dvojka tak pohodová, jednička nemůže být horší. První, ze dvou věšáků nás začal trestat hned ze začátku. Nejdřív pomalý nástup po hřebeni jako na Hardline nebo při Foxhunt a potom ostrá kořenovka, proložená schodama a dropama. Každá taková díra měla minimálně metr, takže při prvosjezdu celkem překvápka. Sice už asi hodinu nepršelo, ale vlhkost byla masivní, takže klouzalo úplně všechno. Nejvíc kluzko jsem samozřejmě pociťoval tam, kde končila bunda a začínaly kalhoty. Občas to chce zastavit a podívat se, co je za hranou a jestli ten skok nemíří až na měsíc. Nikdo se nechce rozbít hned první den. Všechno je ale sjízdné a věci, které chtějí větší vidlici nebo skill, se dají objet. Ostřejší místa, které by za sucha byly úplně na pohodu, se mění v motanice na louce, kde ti do jízdy zvoní krávy na zvonce a čumí na ridery metr od trati. Idylka. Někde v těch místech jsem udělal první defekt a ládoval do pláště duši. To jsem ještě netušil, že je jen první ze série.

Někde v půlce se to celé zlomí v totální porno. To co borec zná z českých parků (a tím je nechci nijak hanit) musí zapomenout. To co je u nás velká klopenka je tam malá, to co je u nás velký skok tam neznamená vůbec nic. Trail dostane rychlost a pak už si jen stačí vybírat, jestli to poslat větším, nebo menším odpalem. Dlouhé lavice krásně odhazují do klopek velkých jak barák, které fungují jako urychlovače částic a většinou ústí do dalšího skoku. Tam se prostě odlepí od země každý. Krása střídá nádheru a člověk si ani neuvědomí, jak je to celé strašně dlouhé a jak začínají bolet končetiny.

Při další jízdě jsme se nějak ocitli na startu svěťáku, který jsme s respektem objeli a nakouřili tam trail Freeride, který ho takovou schůdnější formou kopíruje. A je to taky pecka. Obtížnost se lehce zvyšuje, úhly jsou strmější a dopady míň odpouští. Klasické televizní místo, kde jezdí kameraman na motorce se zdá v bedně větší, stejně tak i cílová lavice. Kousek před cílem je móc pěkná zatáčka po skále, kde mě při prvním průletu celkem jímala hrůza. Freeride je těžší trať ale každý si na ní najde svoje. Žádné kořeny, spíš dlouhé skoky, tunely a ke konci pár lezeckých stěn.

 

 

Brzdy a ruce už pomalu přestávají fungovat tak je potřeba zajít do místního bifé. Žádné vysokohorské přirážky. Najedli jsme se přímo v areálu, kde v malém (Inter)Sparu strkají do housky jakousi sekanou a je to dobré jak prase. K tomu 1x Gösser s citrónem a bylo dobře. Počasí se umoudřilo, začala být vidět modrá obloha a svět už nemohl být krásnější.

Za všechny jízdy bych měl vypíchnout ještě Hot Shots, který je hodně podobný Freeride, dál Bongo Bongo a Antonius trail, které jsou hodně endurové až sjezdové. Samý les, kořen a technika. Úzké lávky zahýbající někam za roh, kdy přemýšlíš, jestli tě to na konci odpálí až do vesmíru.

Lano končí 16:30, ale my jsme byli za nějakých pět hodin ježdění utavení jak psi. Šlohli jsme na lavce nějaký zapomenutý Almdudler (neotevřený), naskákali dropy na spodní tréninkové louce a valili na ubytování. Cestou jsme pobouřili místní supermarket, kde jsme v zablácených hadrech nakupovali nějaké místní patoky na večer, protože slivovica docházela. Po sprše a vymytí písku z uší jsme se ještě zastavili v Saalfelden am Steinernen Meer na večeři, kde proběhla legendární kaspressknödelsuppe. Kdo je v Rakousku a nedá si polévku s mega knedlíkem, nemůže v klidu umřít. Večer trochu pochlastávání na ubytku a sjíždění videí z kamer. Málem jsme paní domácí utavili fén. Bylo potřeba usušit mokré boty a jediný zdroj tepla byl právě hérdrejer.

 

 

 

Druhý den ráno byl v plánu trochu jiný kopec ve vedlejším údolí. Saalbach je resort jako prase (i když Martin neviděl ani jedno Lambo) a celé ježdění je trochu víc učesané, než řezničina v Leoši. Jako první jsme dali na rozjezd lehčí rozplavbu na Blue Line. Trail byl sice pohodový ale, ruce a nohy ve sračkách. Nikdy jsem nezažil takovou bolest v zápěstí jako tam. Zdálo se, že i kolo po sobotě skučí bolestí. Asi jsme to přepálili. Někde v půli kopce na mě přišla krize a už to vypadalo, že zbytek dne prosedím v hospodě a kde si budu lízat rány. Naštěstí se to postupem času rozhýbalo a jezdilo se bezbolestně.
Druhý postup hned z rána byl Pro Line. Na bráně před ústím do lajny byl na ceduli nápis, něco jako Experts only. Váhali jsme tam asi pět minut. Nakonec že teda jako jo. Jedu první a metr za bránou najednou schod, který byl v nulové rychlosti prostě nejetelný. Nikomu se do toho moc nechtělo, takže jsme to tak nějak slezli spíš po prdeli než po nohách a pak to celé, trochu v očekávání nejhoršího, sjeli. Nakonec to byl jeden z nejhezčích postupů na kopci. Docela enduro, skrz kořeny a prudké rockgardeny.

Počasí se z totální mlhy změnilo na oblohu bez mráčku a my jsme konečně uviděli ty panoramata. Srdce mé zde konečně našlo pokoje. Jeden z největších zážitků byl rozhodně Hackelberg trail. Dlooouhá věc motlá na opravdu velkém kopci. Nejdřív jízda po hřebeni s neskutečnýma výhledama, občas skok, kořeny nebo skalka. To tě prostě dojme. Chvíli šlapání do kopce a potom trochu lesní pěšina. Všechno pěkně vykopané, žádné dřevěné nabíráky. Nebavíme se ale o žádném technicky náročném sjezdu. Je to o tom, jaké si to kdo udělá. Na jednom odpočívadle jsem se chytil nějakých místňáků a jeli jsme spolu dýku, chvílemi i za hranou. Dole u lana naprostá euforie: „Kurva, to musíme dat ještě jednou.“

Ze stejného kopce jsme po krátkém transferu najeli na černou X Line. V tu chvíli jsem si vzpomněl na hlášku, buď pochváleno vše dokonalé. Hodně náročná trať začíná kalupem v kosodřevině, podobně jak MEGA a celá ta paráda pokračuje odbočkou vlevo do lesa do neskutečné diskotéky. Tam je to opravdu na sjezďáka, takže moje přemotivovanost mě stála další defekt. Nakouřil jsem to tam docela mocně, držíce se Mary, který už to jel, a v největším dojetí slyším pleskání prázdného kola… To už mě fakt nasralo. Naštěstí mě hned dojel Martin a jako správný servisák se hned pustil do výměny duše. Ano, příště už fakt gumu zaknotuju a pojedu tubeless jak se sluší a patří. Na nové duši, našutrované jak jen to malou pumpou jde, to nejelo jak bych si představoval a chvíli jsem se dostával do tempa. I tak to byl opravdu jeden z top trailů vůbec.

Na protějším kopci nás čekal Panorama trail. Na horní stanici lana, s brutálními výhledy, proběhlo pár aranžovaných fotek a pojďme na to. Spíš než panorama to byl gravity trail. Neskutečná flow a obrovské lavice zajišťovaly obrovskou zábavu jak na zemi, tak ve vzduchu. Zase, trail sjedou všichni i krokem, ale čím větší palba, tím víc srandy. Taky jsem to s tou srandou přehnal, na poslední lavici dopadl moc na zadek a udělal třetí defekt. Další duše v nedohlednu a na místní shop jsem neměl kapesné. Markovi začala stávkovat sedlovka, takže vyrazil k autu, že to poladí a já jsem tlačil asi tři kilometry. Naštěstí vedle mě jela krokem Klára a dělala mi v tu těžkou hodinu společnost. Martin, jako starý maratonec, vyrazil k autu pro novou duši. Po nekonečné tlačbě a pár selfíčkách s krávama se vrátil, přezul a já jsem byl znovu ve hře. Mara u auta nic nevyřešil, takže celou sedlovku alespoň posunul dolů, aby se vyvaroval znásilnění sedátkem, a ještě jednou jsme práskli Hackelberg.

Cesta zpět po celodenní dřině byla docela náročná ale nic co by nešlo ve dvou na pohodu odřídit. Víkend v lokalitě jak víno za rozumné peníze musím jenom doporučit. Dva dny ježdění bohatě stačí a dýl by to bez alespoň jednoho odpočinkového dne nešlo. Díky celé crew za super zážitky a atmosféru. Jmenovitě; Kláře, za neskutečný zápal a odvahu, pouštět se do takových akcí, navíc se začínající angínou a bandou kokotou před sebou. Klobouk dolů. Martinovi dík za chladnou hlavu při trojitém přezouvání mého zadního kola a Markovi za to, jak nás oslňoval svou brilantní němčinou a taky že už není tak suverénním střelcem teamu. Díky mládenc!

@jiri.no2
@maracizmar
@martinomelka
@klaraolsakova

#irisriderz

Napsat komentář