Trailspotting: Wood Bike Series Otrokovice 2019

Jednoho krásného zimního dne, kdy jakákoliv myšlenka na výjezd nepřipadá v úvahu a sezóna spíš nedávno skončila, než aby měla znovu začít, přišel za mnou Mara s hláškou, že prý jako pojedeme WBS. V té době se to jevilo jako ideální myšlenka a jako cíl do budoucna, na který se dá těšit. No přes zimu, kdy někteří z nás poctivě hrotili přípravu a někteří se jen oddávali zimnímu spánku a letargii, se to plánuje hezky. Najednou slezl sníh, začalo být hezky a les začal vonět tolik oblíbenou hrabankou. První zastávka Wood Bike Series v Otrokovicích se přiblížila dřív, než se člověk stihne přepnout na letní náladu. Všichni v teamu, co se DH závodění týče, jsme byli prvorodičky. Bylo teda potřeba obhlédnout terén a zjistit, kdy, kam a v kolik. Těšení nabíralo na intenzitě, možná taky s tím, že jsme netušili, do čeho jdeme. Naštěstí s náma letos začal jezdit guru lokálního ježdění Martin Kužela a zasvětil nás do tajů bikerally. Možná by nás tehdy, jako panice v oboru, překvapila skutečnost, že to nakonec všechno skončí na nosítkách, s rukou v dlaze…

Během zimy jsme navázali na předchozí sponzoring, plus jsme se neostýchali na dresy plácnout logo Podřevnického pivovaru, který spoluzaložil náš bratr v Kristu Tomáš Raška, kterého netřeba blíže představovat. Někteří v teamu změnili bajk (stejně padali jak hrušky), někdo si jenom z oranžového Stumpjumpera udělal černého a někteří ladili osvědčenou výbavu. Enduroserie je furt daleko, tak jedem na woodbajk, jakože testovat.

 

Cesta do Otrokovic ze Zlína se ani nedá klasifikovat jako výjezd. My si těch 1000 km za víkend vybereme přes rok. Sobotní trénink se jevil jako pohodový. Vývoz jsme měli domluvený, takže sranda. Těžko se mi dvě erzety, jedoucí se každá dvakrát, popisují. Obě byly hodně podobné, každá měla svoje místa, ale žádné pasti jako na enduru. Celá trať se dá vyřídit pod dvě minuty, což pro nás byla asi největší změna. Spíš jenom hrozná palba a ….“furt hrana“. Kdo měl najeto a věděl, do jaké zatáčky to může poslat, byl vysmátý. Měření skrz fotobuňku je prostě dokonalé. Nesrovnatelně lepší než klasická krabičková metoda, kterou známe z daleko větších podniků. V sobotu trochu mrholilo, takže s bundou, jinak byla najížděčka v pohodě až na asi pětiminutový liják, který nás zastihl na kopci. Přece nebudem čekat… Během sjezdu se rozpršelo tak, že ze dvojky se ve spodní třetině stala klouzačka. Doklouzali jsme až do areálu, kde byl konečně důvod dát si pivo a schnout. Po dešti začalo zprudka svítit a tratě pomalu vysychaly, takže ještě párkrát nahoru, ať náhodou nemáme málo natrénováno… Doma jsem skočil šipku do pračky i s kolem, protože jsem přijel jako hrouda bahna. Večer jsem pro doplnění paliva zvolil pivní regeneraci (vnitřní) a vydloubával si písek ze všech myslitelných otvorů.

Druhý den/race day, byl sraz 7:30 pod kopcem. Já jsem 7:30 vyrážel z domu, protože no stress. Povinný trénink byl naordinován od osmi hodin, takže fůra času. Nikdo se nechtěl utavit…jak pojede z kopce. Ráno bylo na místě asi 5 stupňů, proto jsem posnídal čaj s rumem a tyčinku, co jsem našel v autě z loňska. Byla v pohodě… Shuttle zajištěn, takže jsme se párkrát vyvezli a zkusili si to pro změnu na suchu. Otrokovice jsou krásným příkladem toho, že i na malém kopečku se dá vymyslet spousta srandy. Lokální tratě hodně práší, takže sobotní déšť hlínu zhutnil a drželo to líp jak za sucha.

Průběh preteku nebudu podrobně líčit. Jednička i dvojka dvakrát s tím, že jsme startovali s číslama kolem stovky, takže první střelce jsme stihli ještě vyhulákat u trati. Pro mě nejhorší RZ1, kdy jsem se snažil první třetinu zacvaknout nohu do pedálu, takže jízda hodně na krásu. Pak už to šlo. Martin krásně opustil kolo na začátku dvojky, která začíná posílákem přes kládu do žlabu. Asi zamklé řídítka nebo co, každopádně takový srdcař jako on se jen oprášil a prasil si to dál.

Na místním spotu a na tak krátké trati se sešlo fakt velké množství fans, takže atmosféra byla na některých místech hoodně silná, až stadionová. Maloch racing team s jejich zvukovou kulisou museli být slyšet až do Olomouce. Sirénu a motorovou pilu s přidělaným trychtýřem jako výfuk, beru jako laťku pro ostatní hecíře do dalších závodů. Při enduru běžně potkáváme sem tam člověka, nebo malou skupinku, tady dokázali lidi ridera nahecovat k ještě větší palbě.

Celý závod se v rámci našich možností a zkušeností vyvedl, i když chytit tempo s ostřílenými kusy je celkem výzva. Den před akcí jsem si říkal, že nás vlastně nikdy nepotkalo žádné větší zranění. Krešů jsme každý nasbírali nepočítaně, ale nikdy nic vážného. No na začátku nedělní čtverky to tam Marek vyslal tak mocně, že nestihl správně držet úhel a rozpažmo si ustlal na prvním odpalu s rukou do T-rexe skrčenou pod sebou. Já jsem stál v tu chvíli na startu a sledoval, jak se k němu sbíhají pořadatelé a vyhrabují ho z hlíny. Nakonec se otřepal a nějak to odkoloběžkoval až dolů. Všechna čest.

V cíli jsem ho našel ležet v trávě bez barvy v obličeji, helma málem na dva kusy. Nakonec to zachránil místní zdravotník, který mu dal šlehnout infuzi a ruku hodil do dlahy. Marek jako jediný jel ze závodů dodávkou i domů. Dokonce žlutou a s majákem. Vyšel z toho nakonec se zlomenými kůstkami v zápěstí (nebo tak nějak to říkal).

Nakonec by se patřilo poděkovat pořadatelům a řediteli závodu mj. za pohodovou atmosféru, skvělou organizaci, nekonečný přísun materiálu z udírny a hbité pivotočky ve stanu. Tak sa to patrí…

Úplně na závěr ještě velká gratulace a palec hore Kláře Olšákové, která do toho s náma šla taky poprvé a hned si střihla bednu. Nové kolo a DH lajny jí svědčí. Takže holky, bacha!

WBS Bikecore OE 2019 from Vit Danek on Vimeo.

@jiri.no2

@maracizmar

@martinomelka

@jirkacizmar

Napsat komentář